Věci co mě serou

#9 Že mi nic nefunguje tak, jak by mělo

22. září 2013 v 10:34 | Ta Obyčejná
Je to tak. Cokoliv mi přijde pod ruku a může se to pyšnit tím, že to patří do mého vlastnictví nebo alespoň do vlastnictví mé rodiny, se prostě posere.

Chci přepnout program na televizi, zmáčknu čudlík a buď se to zasekne nebo ten program nefunguje. Chci jeno trošku zesílit zvuk, zmáčknu příslušný tlačítko a hle - přepne se program. Chci si zavřít okno v pokoji - celý se to zasekne a zůstane to pootevřený. Zapnu noťas - naskáčou obří ikony a zásek. Otvírám vrata dálkou - neotevřou se. Zavírám vrata dálkou - nezavřou se.

To všechno jsou jenom drobnosti, jasně, ale já získávám dojem, že asi žijeme ve špatnejch homeopatogenních (nebo jak bylo to slovo) zónách a to nám znemožňuje normální život. Nejhorší na celý týhle situaci je, že to táta jednoduše připisuje mně. Nedávno se mě sice před bráchou zastal a prohlásil, že za to nemůžu, že jsem se s tim prostě narodila, ale hned to zabil následující spekulací, ve který doufal, že to přestane až se odstěhuju.

Takže krom toho, že mě to sere, mám vzkaz svému potencionálnímu muži: Nezlob se na mě, až ti nebudou fungovat kablíky k počítači, bude se ti sekat televize, splaší se ti sekačkna na trávu, bude nám prohořívat kotel a protejkat záchod. Za nic z toho fakticky! nemůžu. A neboj se, jsou i věci, který mi jdou!

#8 Řešit sračky

3. září 2013 v 15:41 | Ta Obyčejná
Koupit deset rohlíků, nebo dvanáct? Vezmeš auto ty nebo já? Vyfotíme se tak, nebo tak? Dojdeš pro jídlo teď nebo potom? Pověs to tamhle, ne sem. Už to máš? Kterým busem jedem, teď nebo za minutu? A mrknul a povytáhnul koutek nebo jenom mrknul? No vlastně je to losová, ne růžová. Řekl přesně tohle, ne tohle. Stop. STOP. S T O P!

Bože, jedna z věcí, která mě úplně absolutně domrdává sere, je řešení totálních kravin! Fakt lidi, je to jedno! Praha prostě nespadne, když se něco maličko odkloní od normálu, plánu nebo vašich představ! Stejně tak ještě nikomu nepopraskaly žebra, když jednou neopravil někoho, kdo řekl pernamentně místo permanentně. Nejhorší je, že tyhle hovadiny a sračky jsou většinou důvody k rozporům.

Mně neva, když se dokola omýlá kamarádčino první rande, ani když se pět hodin diskutuje na téma černá versus červená kabelka, to jsou věci, který vás nějak ovlivněj. Ale střílela bych za to, když se nekonečně dlouhou dobu řeší jestli se uvařej malý nebo velký kolínka - fakt je to úplně u prdele, stejně se to žere ze špinavýho ešusu vohnutou lžící a každej to zaleje přibližně tunou kečupu.

Ani nedokážu slovy vystihnout sílu toho rozhořčení, který mi po dnešku buší v hlavě. Nejlepší je, že tohle řešení se drží za ruku s velkejma slova. Aghhrrrr. Proč se lidi snažej působit sofistikovaně, chytře a vzdělaně v hádkách o kraviny. Ty prázdný věty, slova bez vyššího smyslu a podobný jazykový vejvrtky mě serou taky. Shit, shit, shit.

V těch chvílích mám chuť akorát se sebrat a odejít, nechat se je navzájem pomlátit, koukat se z dálky s čerstvym kafíčkem v ruce. Nasrat. Kéž se jednou přestanou sračky řešit - život bude krásnější a snazší!

#7 Bejt na suchu

28. srpna 2013 v 18:56 | Ta obyčejná
Bejt na suchu je věc, která je mě sere přímo královsky. A co víc, tenhleten voser má hned dva významy a řeknu Vám, že žít bych zcela určitě mohla bez obou.

Význam číslo jedna zcela jistě známe všichni, pokud teda někdo neni vyloženě dítě v domácnosti, což se úplně klidně může stát. Prostě jde o to, když zrovna nedisponujete tím, čemu se v raperský hantýrce řiká cash nebo taky škvára. Jednoduše jste na mizině, úplně švorc, nemáte ani vindru, jste chudý jak kostelní myš. Úplně nejhorší na tom je, když jste teprve na gymplu, a tak ty vaše příjmy sestávají hlavně z kapesnýho nebo minimálních vejplatiček během léta, takže tohle období sucha může trvat pěknejch pár měsíců. Řiká se sice, že kdo šetří má za tři, ale když vy prostě dneska máte chuť posedět s kámošema nad pivkem, zejtra dávaj parádní film a ten svetr, co měli ve slevě je jednoduše boží. A bohužel skoro všechna zábava ve výsledku něco stojí, takže nechce-li člověk jenom doma dřepět na penězích, musí je obětovat. Je to boj, je to boj.

Ten druhej způsob spočívá v tom, že je člověk na suchu doslova. Ať už proto, že zrovna dneska řídí nebo se jednoduše na dno zbylejm flaškám už podíval, ale situace, kdy byste pít chtěli, ale z toho či onoho důvodu nemůžete je pitomá. A pozor, nemusí se nutně jednat jenom o chlast! Představte si situaci, kdy už pár hodin šlapete do pedálů, sušíte hubu ale ta isostarka už je prostě prázdná. Nebo máte (i přes všechny výhody točený vody) chuť na něco s bublinkama, ale kde nic tu nic, tak radši riskujete leknutí.

A nejvíc mě na tom sere, že dost často jde to první s tim druhym ruku v ruce.

#6 Povýšenost

19. srpna 2013 v 9:27 | Ta Obyč
Povýšenost lze najít fakticky kdekoliv. U fotbalistů, hokejistů, donwhillovejch jezdců a jinejch sportovců, u blbejch barbín (který taky čekaj na hejt), doktorů, učitelů, teenagerů, studentů filosofie, prodavaček v supermarketu, ale taky třeba u blogerů nebo metalistů.

Dneska vůbec nejde o to, že by mě sraly ty skupinky konkétně, jde o tu povýšenost. Protože to oni čtou ty pravý knížky, poslouchaj spravnou hudbu, obouvaj vyhovující boty, dělaj ten nejlepší sport nebo jako jediný tušej, jak dobře namarkovat mlíko. Vůbec nejhorší na tý situaci je, že v naprostý většině případů jsou povýšeností zasažený ty nesprávný osoby, který se pohybujou v okruhu lidí, kteří by si třeba i trošičku mohli dovolit bejt povýšený. Neztrácíte se?

Třeba takovej Jarda Jágr by mohl bejt povýšenej až na půdu, nad polovinu světa a neřekla bych ani slovo. Maximálně, že je to sice debil (což snad není), ale na ledě jezdí jako bůh. Ale když se na hranici mezi debilitou a kretenstvým pohybuje Jarda Zavažuzel z Horní Dolní a Lojzík Štramák z Kotěhůlek mu zdatně sekunduje, jen proto, že oba o víkendech na chvilku podrží hokejku v ruce - to mě sere. A sere mě, že lidi co se povyšujou, dělaj z ostatních lidi debílky a v tu chvíli se neudržim a mám chuť do nich rejt a trošičku jim to nafouklý ego vyfouknout. A pak seru sebe, že jsem možná kapku protivná a nedokážu obdivovat jejich pseudoúspěchy.

Jenže tady nejde jen o úspěchy a životní výhry. Jsou i lidi, který jsou prostě povýšený jen tak, asi z hecu. To bych je pak kopala do řitě, no fakt! Ale možná je to tím, že mám v sobě zarytou představu, že má mít člověk v sobě trošku pokory a taky respektu k ostatním.

(S)mějte se! A kdybyste chtěli psát povýšený komentáře, tak radši nepište ;). (Kecám, beru všechno)

#5 Zborcený jistoty

24. března 2013 v 15:39 | Ta Obyčejná
Desetiletá Obyčejná měla v životě jistý představy o budoucnosti a hlavně jistoty, přes který nejel vlak. Mezi tyhle představy patřilo namátkou třeba vědomí, že bude krásně hubená a její vlasy nebudou tmavnout, že bude milována borcem z vyšší třídy, že bude jako Reese Witherspoon a dobije justici a podobně. Překvapivě se 99,999% těchto představ nesplnilo - co je ale horší bortěj se i ty jistoty.

Žít u nás doma má tu výhodu, že je málo věčí se kterejma počítáte. Třeba teď naposled ta situace s horama. Už jsem se rozhodla, že si sbalim první ponožku do Dolomit následující den, pro kterou jsem si musela seběhnou po schodech do kuchyně, kde máma cosi kuchtila a mezi řečí, bez jakýhokoliv vrušení řekla, že na ty hory nakonec vlastně nejedem teď, ale až pak. Ano. Večer před odjezdem. Pohoda. Tyhle nečekaný zvraty a změny programu se u nás dějou dost často, většinou se tak stávaj z jednoduchejch věcí věci komplikovaný, ale časem si na to zvykli o moji kamarádi a skálopevný plány už ode mě nečekaj.

Každopádně to jsou všechno věci, se kterejma se člověk tak něja člověk smíří. Ale pak jsou ty jistoty, který prostě zbortěný bejt nemaj. Třeba ta věc s mým kolenem. Naivně jsem se domnívala, i přes veškerý rodinný a dost frakventovaný úrazy, že s těma kolenama nic mít nebudu. No a je to. Přetrženej křížovej vaz, operace. Nebo pár sporotvních utkání, na který od začátku prostě koukáte s tím, že váš tým nemůže prohrát! No a vono jo! Českej hokej tým na MS, Arsenal s Bayernem, Kotěhulky s Horní Dolní - to už je jedno. Nebo třeba tolik omýlané volby. Jako věděla jsem, že Zeman těch příznivců má dost, ale stejně jsem čuměla jak tele na nový vrata.

Nejhorší na těhle zborceních je, že je musíte přijmout. Ten pocit prázdna v hlavě i břiše, chvilkový vypadnutí nervový soustavy a uvolnění svalu, kterej drží pusu zavřenou. Na chvíli máte svůj soukromej dojem, že skončí svět. V ten moment by nás neudivilo, kdyby začlo pršet pivo a stromy rostly obráceně. Víte, co myslím? Cesta ke smíření je všelijaká (třeba můžete celý dopoledne brečet, ale moc to nepodporuju ;)) a čase se tam dostanete.

A hlavně s každou další jistotou, která není, se ujišťuje o tom, že anything can happen má i tu negativní stránku.

#4 Volby 2013

26. ledna 2013 v 15:42 | Ta Obyčejná
Pozn. na začátek: tenhle článek je psanej ještě před výsledkama voleb, čili momentálně nevim, kdo že to vyhraje.

Psát články o politice je vždycky vo hubu. Je tu totiž nesčetně moc inteligentních komentátorů, který odsouděj jakejkoliv názor, kterej neni stejnej, jak ten jejich. Ale já dneska nebudu psát o tom jestli volit Zemana nebo Karla, poněváč by to bylo zbytečný.

Volby 2013 mě sice serou už tim, že je ta přímá volba fakt debilně nedomyšlená, ale ještě víc mě sere celý to dění okolo. Jakože jasně, je dobrý vědět koho volit a hlavně proč, ale když mám imrvere zaspamovavej facebook sračkama proti jednomu či druhýmu kadidátovi, skáčou mi tam olajkovaný projevy umělců hned vedle výlevů Franty Potůčka z Horní Dolní, který jsou oglosovaný přiblblejma neinteligentníma a hlavně iracionálníma připomínkama všech "zasvěcenejch" rádoby expertů, co si přečetli jeden článek v Blesku nebo jiným bulvárním výžbleptu a už v podstě rozumí úplně všemu. Navzájem se ubíjej pořád stejnejma argumentama, jakože Karel mluví jak po amputaci jazyka a Zemam je alkoholik s úchylkou pro objímání stromů.

Ale ono to není jen na facebooku. Mám hodinu češtiny - volby, mám zeměpis - volby, jdu na oběd a celej stůl řeší překvapivě zase jenom volby. Jdu po chodbě pro automatový kafe a z nejbližší třídy se vyřítí malý udejchaný pako z primy s plackou Volím Karla na tričku. Dítě, který nebude moc volit Karla ani do druhýho období, protože za a) je moc mladý a za b) může bejt taky Karel dost starej (nedejbože mrtvej), aby moh kandidovat podruhý. Jako nic proti vyjadřování svýho politickýho cítění, ale co je přehnaný, to je prostě přehnaný.

Volby tak nějak rozdělily národ na tři party. První a druhá absolutně propadlo "kouzlu" jednoho nebo druhýho kandidáta a ta třetí se do toho prostě nesere, strčí lístek do obálky, hodí ho do urny a počká si bez zbytečnejch srdceryvnejch projevů na výsledky, zatímco ty dvě předchozí se dál hašteřej, jestli má bejt na hradě Kníže nebo Miloš. Protože ta jejich láska k nim je přece bezmezná. Kort když už jim i tykaj. Jako upřímně, fakt nemám páru o co jim jde, poněvadž jestli někdo čeká, že s novým prezidentem přijde nějaká echt revoluce, tak to se silně plete. Žádná revoluce nebude, chleba taky nezlevní a chlast bude pořád stejně drahej.

Než se začnu chýlit ke konci, ještě musím zmínit, že mě sere, jak se starší lidi navážej do mladejch, protože ,,o tom jaký to tu bylo přece vědí hovno a vůbec z toho nemaj rozum". Ale i já ve svejch osmnácti letech, kdy jsem teda v podstatě jsem nevnímala Zemana ve vládě, vim, že zas tak super týpek to nebyl. A taky, a to možná narozdíl od těch straších, vim, že se fakticky nedá věřit debilním kecům, kampaním, článkům v bulvárům a že, volit někoho jenom pro to, že mi to někdo řek je blbost.

Původně jsem chtěla napsat objektviní hejt, nespadající ani na jednu stranu, ale sakra lidi, přece nechcem na prezidentskym křesle arogantního mafiána. To radši budu poslouchat ráčkování a chrápání.

#3 Koleno

19. ledna 2013 v 21:49 | Obyč
Tak jako původně to mělo nést název "rozjebaný koleno", ale v rámci snahy o vyloučení vulgarismů z mýho slovníku to ten název nenese.

Je tomu už několik měsíců, co mi ruplo v levým koleni. Doktor to vyřešil stylem: každý vyšetření je zbytečně drahý, vezmeme to bajvoko. Strčil mi berličky, ortézku, nashle přijďte za tejden. Za tejden mi řek, ať to ješte nějakej čas nosim a pak, že můžu zase vyběhnout vzhůru sportovním aktivitám. Jako přiznávám se, že ideálni pacient zrovna nejsem, nenosila fofrklacky ani ortézu hned jak to šlo, ale v rámci možností jsem se podrobila jakýs takýs rekonvalescenci. A i přes to, že to jedno debilní rupnutí znamenalo konec mým neochvějných jistotám, že mi spíš popraskaj všechny žebra a vypadaj všechny vlasy, než abych měla kdy něco s kolenama, jsem se začala smiřovat s faktem, že to chvilku nebude ono.

Jenže teď o dvě další rupnutí dál a měsíce, kdy jsem srab a mám blbej pocit ze všeho co by mohlo skončit pádem a nebo, teď už dost známou, náhlou bolestí někde mezi lejtkem a stehnem, se začínam dostávat do stavu maximálního nasrání. Důvodů je fakt hodně - od skákání na postel přes možnost dojít si na záchod někde venku (v nouzových případech samosebou, jako je opilost a tak) až k nejaktuálnějšímu lyžování a snowboardění. A něco vám teda povim, ten sílící pocit toho, že je to na furt neni taky nic moc.

No prostě mě to sere, ale vzhledem k tomu, že s tim asi nic neuděláte, tak je to spíš takovej osobní hejt, tak trošku pro forma.

#2 Ztracená fyzička

5. ledna 2013 v 22:59 | Ta Obyč
Fyzička je zrádná, trochu mrcha.

Trvá dlouho než jí získáš, stojí to spoustu přemlouvání, času a sebezapření. Výsledky přicházejí pomalu a ze začátku to sakra bolí. Je jedno po kolikátý začínáš, bolavý svaly ti přípomínaj v každym pohybu, že končit byla chyba. Časem se dostaneš někam, kde už nefuníš ani po třech vyběhnutejch patrech pro zapomenutý klíče od auta a kde se ti prostě líbí. Jenže...

Jenže potom polevíš a je úplně jedno proč, prostě jsi chvilku out of order a ona nečeká. Dá ti několik dní na rozmyšlenou a když i přes ten urvanej křížovej vaz a zápal plic nezačneš zase něco dělat, zamává kloboučkem na rozloučenou. Objeví se zase po dalších pěti litrech potu.

Říká se, že když fyzičku ztratíš, stačí ti doba rovnající se době jejího ztrácení, aby se dala nabrat zpět. Ale víte co? To je lež. Mně stačej jedny hloupý antibiotika a nebo fofrklacky a můžu se těšit na vykašlaný plíce a ztvrdlý lejtka.

A to mě fakticky vytáčí, protože ten pocit bezmocnosti, když běžíte a už začátkem druhýho kilometru víte, že možná ráno možná nevstanete z postele, ten je prostě zoufalej.

PS já vím, že když je někdo zatvrzelej sportovec, tak to neni tak horký a kondička se mu vrací rychleji, ale já teď začínám po dvou měsích plných ledovacích sáčků a ortéz,a hned po prvních překonaných překážkách mě vyřadí z tréninku nějakej debilní bacil - to prostě nasere

#1 Vypatlaní fotbaloví fanoušci

30. prosince 2012 v 16:44 | Ta Obyčejná
Tak protože v mý hrudi bije srdce z velký části fotbalový, tak jsem se rozhodla pro první hejt právě o fotbale.

Abyste veděli tak fotbal mám fakt ráda, dlabu na lidi co mi tvrděj, že je to píčovina a i na kecy o tom, že to neni pro holky. Tak nějak jsem s tim vyrostla a beru to jako kus života a kdesi cosi. Takže v sézoně chodim na různý fotbalový zápasy, převážně pralesní ligy, ale taky navštěvuju ty svoje a sem tam zavítám i na ligu. Všude kam přídu jsou fanoušci, což je asi dost jasný. Tady se teda rekrutujou tři skupiny vypatlanejch fanoušků.

1. Fanoušci týmu nekopů nějaký obydlený zatáčky, co se mi úplně zbytečně a neobjektivně serou do mýho týmu nekopů z obydlený zatáčky. Věřte nevěřte, ale úplně nejhorší je blízký příbuzenstvo ženskýho pohlaví, který žije v domnění, že jejich syn/manžel/přítel platí za Messiho nějakejch Kotěhůlek a že když se ho "ten debil" omylem dotkne, měl by letět ven se zákazem na tři zápasy. NE. Fotbal má svoje pravidla a když se váš milý skácí k zemi, protože běžel přímo do šikovně nastavenýho těla - je mi líto ale nadávat můžete jen jemu (a věřte, že to taky neocení).

2. Fanoušci co nejlíp vědí, co máme s míčem na noze udělat a nestydí se vám vyčíst, že jste to neudělali. Vždycky se děsím půle, kdy budu hrát u diváků a nějakej odborník s pivem, co hrál fotbal naposledy před třiceti lety, na mě bude pořvávat užitečný rady. Jako já vim, že to neni myšlený špatně, ale já prostě nejsem takovej odborník, abych stihla vnímat padesát křičících lidí, soupeřku na zádech a míč na noze a ještě si u toho pískat.

3. Třetí skupina fanoušků mě nasírá uplně nejvíc. Jakože já docela i chápu, že některý lidi jsou prostě fandové svýho klubu, ale to sakra neznamená, že musim brankářovi protihráče hodit za krk dýmovnici, vyrvat padesát sedaček a knockoutovat tři policajty. A nejvíc smutný je, že podobnejm debilům nedochází, že tim dost často akorát poškozujou vlastní tým a stejně to k ničemu neni. A vůbec bych se nedivila, kdyby se třeba jeden z těch ligovejch hráčů nasral a dal nekterýmů z fanoušků místo díků pěkně po držce.

Věci co mě serou

30. prosince 2012 v 16:23 | Ta Obyčejná
Tak jo.

Odhodlávala jsem se k tomu docela dlouho (čti: zamyslela jsem se, ale byla jsem šíleně líná cokoliv psát). Ze začátkům byl můj postoj ke všem hejtům dost skeptickej a taky mě všechny hejty pěkně sraly, ale pak jsem si přečetla pár dobrejch hejtů a začala pravidelně sledovat 1000 věcí, takže jsem nakonec došla k názoru, že je dobrej způsob, jak se uklidnit.

Rozhodně si nemyslete (nemyslíte, což?), že mi to třeba nějak dlouho vydrží nebo třeba že bájově počtete. To asi ne, ale jako ventil to funguje podle mě dobře. Správně jste si všimli, že se neomezuju žádný číslem, kterýho mám v plánu dosáhnout nebo tak. Nemám ráda limity.

No a co dál? Let's hate, vážení.

(S)mějte se :)

PS. Třebas to časem vyvážím seznamem věcí co mě těšej, ale kdo ví.
 
 

Reklama