Úvahám podobné

O velkym zlym (blogo)světě

22. června 2015 v 23:20 | Obyč
Zdravím.

Poslední dobou (hooooodně dlouho) jsem jen takový tichý čtenář blogů, ke článkům se moc nevyjadřuju, často něco přečtu, hlavou mi prolítne názor a čau, odcházím. O diskuzích si pořád myslim to samý - hemží se to tam debilníma názorama, hloupejma hádkama a člověk udělá jedině dobře, když se do toho nezapojí.

Ale jednak mi přišel výhružnej e-mail, že můj blog zrušej, když se nepřihlásim (a uznejte to by byla škoda - třeba si za deset let budu chtít připomenout, jakej jsem byla přemoudřelej kretén) a druhak - napsat svůj článek je nejlepší způsob jak náhodnejm čtenářům (jestli ještě existujou) nacpat svůj názor (k tomu cpaní se ještě vrátíme).

Spíš než o těch nespočetnejch pozitivech to bude o tom, co mě sere. Jako například boom s článkama typu "22 příznaků toho, že jste holka", ze kterých sice vyčtete, že jste holka, když se chováte jako vypatlaná slepice, což podle mýho hází na normální nedrůbeží ženstvo špatný světlo, přehnaně to generalizuje a podobně, ale i ten název je nebetyčnej blábol, protože k tomu bejt holka vám stačí frnda (prsa jsou spíš trochu optional, to se různí). A když nic, tak to nebývá nic originálního/zajimavýho/inovativního/obohacujícího a taky už to bylo všechno na cilichili. A sere mě to proto, že existuje i pár dobrejch "seznamovejch" článků a tyhle, co dobrý nejsou je akorát taky degradujou. Pod většinou takovejch článků je navíc darda oslavnejch komentů, což vede k další vlně takovejch článků.

Poslední dobou mě taky udivuje, co všechno se dostane na titulku. Sem tam se tam objeví něco fakt zajímavýho, dobře napsanýho, něco o čem si fakt myslíte, že by to na titulce mohlo být. Ale to je jen občas. Nejčastěji se tam objevujou rádoby kontroverzní články, který ve výsledku vůbec kontroverzní nejsou. Dokonce ani zábavný nejsou. Pak taky takový to klasický brečení nad životem. Jako já vím, že k tomu byly blogy prostě zrozený. Ale za prvé si nemyslim, že by se na titulku měl dostat článeček o tom, že šestnáctiletá holka ještě neměla kluka a za druhé si myslim, že by si lidi měli uvědomit, že svět je i trochu zlej. Víte, jak to myslím - v Africe maj děti hlad (a stěhujou se k nám), na Filipínách prstíky rozpíchaný od šití kalhot (třeba těch vašich) a tak dále. Připustit si to a virtuálně nebrečet nad každou smutnou věcí, která se stane (přičemž se to brečení dost často omezí pouze na ten danej článek a pak jako zázrákem přejde), by z blogu taky udělo lepší místo. A pokud je to tak, že se o danou věc opravdu někdo zajímá, reálně s ní něco dělá, zažil jí a chce šírit osvětu, tak jo, ten článek na titulce chci, ten chci číst. O tom, jak jsou ty články často o něčem jiným, než slibuje jejich propagace, je zbytečný psát.

Co mi ovšem pohybovalo hlavou zleva doprava poslední dobou nejvíc, je ten nechutnej mediální hyenismus. Viz poslední případ z Katkou. Jako je to smutný, je to smutný jako tísíc dalších smutnejch věcí, který se každej den stanou. Problém vidím v tom, že nevěřím snad ani jednomu soucitnýmu článku, kterej byl napsanej lidma, kteří ji dost pravděpodobně ani neznali, ani nečetli její blog. Sere mě, že v každý takový události je lidi šťouraj ještě věky po tom, co se něco stane. A zkoušejte mi tvrdit, že v tom je 100% soucit nebo náhlý osvicení, po kterým přijde absolutí revoluce mysli a vnímání světa a s tím související potřeba o tom napsat lidem. Protože není.

A závěrem se vrátím k tomu cpaní vlastních názorů ostatním. Uvědomuju si, že jsem to právě teď udělala, ale bylo to na mým blogu, kam můžete přijít, přečíst si ho, okomentovat, nesouhlasit, jak je libo. Ale v týhle chvíli je důležitý si uvědomit, že přestože máme právo na svý názory a svobodu slova, což je fajn, přichází s tim i kapka zodpovědnosti a soudnosti. Jádro pudla je v tom, že bych uvítala, kdyby chytráci, co ten jinej názor maj, uznali, že já můžu svůj a přestali se mě pod náporem blbejch a nekonstruktivních komentů obrátit na "lepší stranu". A tím mě a svůj myslím každýho jedince (prostě obecně), kterej se k něčemu vyjádří, ne přímo sebe, protože jak jsem psala, naučila jsem se do diskuzí přehnaně nezapojovat. Ačkoli si myslim, že je to boj s větrnejma mlýnama, představa tolerantních diskuzí na úrovni je moc hezká.

A teď ještě upozorním na pár věcí, než tenhle článek pustim ven. Vždycky to chce trochu nadsázky a nadhledu (nikdy jsem si nebyla jistá, jestli tyhle dvě věci nejsou dost podobný). Taky to, že neuznávám zbytečně zhovadilý diskutování neznamená, že mě vaše názory, nebo kritika nezajímá - zajímá. To, že je tu milion (pro mě) zbytečnejch článků nerovná se, že jsou všechny blbý. Blog.cz disponuje i několika kvalitníma blogerama, který nebude jmenovat, protože za a) by jim stouplo ego (asi) a b) ani nevěděj, že existuju, čili je to bez významu a c) spoust si jich nepamatuju.

Dost si myslím, že tohle bude jeden z těch přemoudřelejch kretenskejch článků, nad kterejma mi po deseti letech udiveně vyjede obočí vzhůru, ale jak jsem psala, ta výhružka.

Proč mladí vlastně pijou

24. října 2012 v 22:34 | Ta Obyčejná
Zejtra neni škola a já si tak projíždím svůj archiv rozepsanejch a nezveřejněnejch článků. Když jsem narazila na titulek uvedený výše (překvapivě v titulku článku), začetla jsem se a dospěla k názoru, že si můj blog zaslouží, aby se tu tahle rok stará úvaha objevila. Kdybych tehle článek nepsala já, tak bych ho v duchu strašne zkritizovala, ale má to svoje záblesky. Snad.

,,Viděl jsi jí? ta byla solidně na plech, co?"; ,,hej, naposled co jsme byli pít, tak to byl slušnej hardcore!"; ,,nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy už nebudu pít!"; ,,z těch okýnek si budu moct za chvilku postavit baráček"; ,,fuck it, we are young!"

Rozhodla jsem se pro jakousi obhajobu (?). Asi to všichni znaj... Kluby narvaný lidma, sály otřásající se pod decibelama nejnovějších elemefejou a nespočet "malejch holčiček" pod vlivem. Záměrně píšu holčiček, protože na chlapečcích to neni tolik znát a hlavně se chlapečků na věk nikdo neptá.

Předem bych asi měla říct, že mi taky nebylo osmnáct. Dospělí se rozčilujou, že mladí chlastaj. Zvlášť takový ty slečny co už maj párty roky za sebou, ty totiž štve že jim přiopilý šestnáctky přebíraj potencionální nabíječe. Já se poprvé opila asi v patnácti, na diskotéce poprvé v šestnácti, první (a ojedinělé) okno v sedmnácti.

Ale proč to všechno? Hodně lidí se ptá, proč se vlastně pije. Rodiče se pídí po odpovědi jako nikdo, ale pravej důvod se ani nikdy nedoví. Podle mě, to není ani tím, že si někdo něco dokazuje nebo že podlehne svý pochybný partě. Prostě je to sranda. Najednou jde zapomenout na život ve dne. Najednou nikdo neřeší svoje nedostatky, sebevědomí se zvyšuje uměrně hlasitosti rozhovorů. Najednou se strašně dobře povídá o tom, co kdo vlastně cítí. Najednou nikdo nemá strach, že tancuje jak dement. A všichni milujou panáky. A proč ne, žejo? Je to bezva způsob jak se seznámit s novejma lidma (v některejch případech způsob, jak si užít za pár kaček). Je to dokonce fajn léčba mindráků, protože jazyk bezva kluka ve vaší puse dělá divy. Další lákavou věcí je to, jak moc je to zakázaný. Úplně si pamatuju svýho prvního panáka. Takový vzrušení z toho, že tohle prostě nemůžu, myšlenky na to co by řekli naši a spoustu dalšího. To, že následovali výčitky už zmiňovat nemusím. Možná proto se nezletilí nejvíc sundavaj právě mezi patnácti a šestnácti. V sedmnácti už to ztrácí na atraktivitě, protože už je to známý a vyzkoušený a skoro legální. (jo, výraz skoro legání je fakt dementní)

Tímhle rozhodně nechci někoho nabádat k tomu, aby vyrazil do ulic, vykoupil nějakej nonstop a ožral se tak, že se nepozná. Jen chci malinko vysvětlit, proč se nezletilí snaží všelijak dostat do nálady. Samozřejmě to jde i bez těch všech vypitejch alkoholovejch drinků. Taky vidět takovýhle lidi, jak nemůžou ani stát a zeblejou si vlastní boty..no, nic moc. Chci říct, všeho s mírou.

Vlastně tenhle článek směřuje k tomu, aby řekl, jak to je. Že to opilý pako co potkáte na akci nemusí bejt nutně úplnej vypatlanec, ale třeba normální chytrej člověk, kterej prostě potřeboval vypnout a hned den po akci bude zase vesele sportovat, učit se a nebo konat všelijaký jiný ušlechtilý skutky. A že to chce trochu pochopení, možná se nad tím stačí pousmát, říct si: nojo, život je jenom jeden a věnovat se zase sobě.

Mohla bych dál donekonečna omýlat tu/toho M/míru, ale proč? Četli jste to milionkrát už minulej tejden, kdy byl chlast tématem týdne. Jen vás chci poprosit o trochu shovívavosti, protože u člověka mýho věku se na rozumu podepíše každej rok, ne-li měsíc, takže teď už mám ten svůj názůrek taky trošku jinej.

(s)mějte se!

Hlavně to s tou hrdostí nepřežeňte

10. srpna 2012 v 14:32 | Ta Obyčejná
Najednou jsme všichni hrdí. Na naši malou, krásnou (podle mě) zemičku uprostřed Evropy. Veštinu času neslyším a nečtu od mladých Čechů nic než nadávky (na politiky, na polohu, na náturu, na cigány, na města, na vesnice, na přírodu, na ponožky v sandálech..) a na to, jak se za svůj vlastní národ stydí. Psala jsem o tom už tady.

Víte, já jsem nadšenej sportovní fanoušek. Fandím hokejistům, fotbalistům, atletům, kajakářům, kanoistům, lyžařům, cyklistům a podobně, fandila bych snad i šachistům, kdybych někdy viděla nějakej souboj v šachách. Takovýhle fanoušků je po celé zemi požehnaně a nemálo z nás sleduje Olympiádu jako ostříž. Problém je v tom, že spousta lidí z toho požehnanýho množství fanoušků fandí, jen když se daří. V opačném případě u hospody nad pivem kritizuje všechno, nač přijde a jeho národní hrdost je zašlapaná pod stolem. Ale jakmile Špotáková obhají medaili (jasně, jsem z toho nadšená - jsem přece fanoušek), pivo začne být chutnější a ta hrdost v každém najednou roste a celá hospoda slaví.

Dokud se náš národní fotbalový tým jen vypravoval do Polska na ME2012, byl každý hráč z české jedenáctky titulován minimálně pěti různými nadávkami, Čech to dělal jenom pro peníze a Baroš byl namachrovanej debil. Pak najednou nároďák vyhrál skupinu a davy lidí v hospodách a před plazmou na náměstích se mohly pominout. Najedou to byli zase "naši hoši" a nejedny nehty byly okousány, při sledování dalšího zápasu.

A já se ptám, proč Češi prohlašují sami sebe za hrdé, až když někdo, kdo se narodil ve stejné zemi, něco dokáže? Copak jsou všichni tak nespokojení s tím jak tady žijeme? Jasně, že to neni ideální - ani zdaleka. Ale jsme první generace, která vyrostla (možná spíš ještě roste) mimo komunistický režim. Naši rodiče v tom žili a jejich rodiče ještě víc. Všechno se k nám teprve dostává a spousta věcí je nová. Jasně, že budeme daleko za USA a ostatně za všema zeměma, kde nebyli padesát let komunisti. A koneckonců, mohlo být hůř. Žijeme v zemi kde je počítač v domácnosti skoro samozřejmostí, internet jakbysmet, auto na rodinu je věc naprosto běžná a to, že se u nás iPhony prodávají o něco dýl než v New Yorku, prosím vás. A sorry, ale ty fusekle v sadálech vás nikdo nosit nenutí.

Je to trochu ročilený článek, protože najedou (nápadně brzy po uspěších na LOH - ke kterým gratuluji) se objevují články, statusy a prohlášení o hrdosti a lásce k ČR. Já mám Česko ráda pořád. Líbí se mi stověžatá Praha, která je srdcem Evropy, líbí se hory kolem dokola, mám ráda naše (občas trapný) komedie a poslouchám českou hudbu a navíc máme spoustu bezva piv a jídel, tudíž ani po týhle stránce nestrádáme. Samozřejmě, s lepšíma silnicema a opravdovou demokracií by se žilo líp, ale já věřím, že když budeme trpěliví - bude líp.

O masovém hubnutí dívek

7. března 2012 v 16:24 | Ta Obyčejná
Dobře, není to článek o MHD v pravém slova smyslu, ale nikde není psáno, že Masové Hubnutí Dívek nemůže mít stejnou zkratku.

,,Snídaně: nic, Oběd: nic, Večeře: malý kousek okurky, cíga: 4, jonty:2 - jsem tak hloupá! Proč jsem to jenom nemohla vydržet a musela jsem si tu pitomou okurku dávat?! Nejspíš to půjdu vyzvracet, ještě před tím, než se půjdu střískat na hadry!"

Nedávno jsem tak nějak neměla do čeho píchnout a tak jsem brouzdala po různých blozích. Tímhle svým brouzdáním jsem narazila na několik hubnoucích blogů. Hubnoucí blogy jako takové se dají rozdělit do dvou skupin. Do první patří ty rozumné, co vědí jak na to a do té druhé pro-ana blogy. A právě o té druhé skupině blogů bych chtěla psát.

Nejspíš za to může všechna na propagace vychrtlých modelek a stále zmenšující se velikosti oblečení v obchodech, nebo něco podobného, ale přibližně polovina dívek, které píší pro-ana blog, připojí k článku fotku normální hubené holky, které vystupující kyčle skoro roztrhnou tričko - tedy sebe. Té druhé polovině na kyčle nevidím, protože fotku nepřipojí. Úvod článku se povětšinou skládá z naříkání nad tím, kolik dneska zase spořádali kalorií a následuje jídelníček, kde jedinou položkou zastupující jídlo je jablko. K tomu všemu je připojený dovětek, kde je v kategorii zásluhy zvěčněn pohyb vykonaný chůzí na zastávku a v prohřešcích je uveden joint. A takhle je to pořád dokola. Tyhle blogy, ale mají i další rubriky. Třeba s fotkami modelek, které vypadají, že se jim při nejmenším pohybu zlomí nohy. A co je vůbec nejhorší. Když už i holčina s 170 centimetry a 60 kily je tlustá, co pak mají dělat ty ostatní?

Já proti hubnutí vůbec nic nemám, vlastně se o to taky snažím. Ale tak nějak jinak. Sportem, zeleninou, halvně asi proto, že zase tak děsný to semnou snad není. A proto mě možná tak strašně moc vytáčí, když se holky pohybujou na hranici kolapsu, protože mají dojem, že ten kousíček kůže na boku je tuk. Nemám ráda lidi, co o sobě prohlašují, že jsou tlustí, když už jim je i velikost M velká. A nevytáčí mě to jenom proto, že ve většině případů si nikdy nezkusili, jaký to je, kupovat si kalhoty jenom v ikselku, ale i proto, že tak těm lidem, kteří opravdu nadváhu mají docela dost srážejí sebevědomí.

Tak toť asi vše.

O obyčejnosti a pózérství

30. prosince 2011 v 13:05 | Ta Obyčejná
Jsem šílené individuum, nesnáším přetvářku, poslouchám dechovky a nenávidim růžovou, seru na váš názor, kočky vraždim pohledem a nikdy se nesměju, zkritizuju všechno co mi matka koupí, protože pro mě nic neni dobrý. Nemáte na to se semnou kámošit, protože já jsem fakt divná a chci abyste ke mně vzhlíželi. Učitele mám v píči, jsem moc chytrá na školu. Můj názor je to hlavní, všechno co je málo šílený je špatný. Nejhorší na celým světě je všechno co neni originál! Já se narodila jako originál, tak nehodlám chcípnout jako kopie.

Vážně? To jsou všichni tak strašně šílení, dokonalí a originální? Poslední dobou, když narazím na nějaký článek, který psal autor sám o sobě, tak je to minimálně z 80% procent něco jako v úvodu mého článku. Pořád potkávám lidi, kteří jsou buď "magoři s dvojí osobností" nebo "jim je totálně u pr..něčeho co si o nich kdo myslí" a tak dál, protože to je originální. Nikdo nechce bejt obyčejnej, jasně. Ale čím víc se všichni snaží být kůůl, tim víc jsou všichni stejný a míň sami sebou. Tahle póza mě vždycky dokáže vytočit, možná proto, že jsem si dřív myslela, že je to super. Hltala jsem články "zlých, odsuzovaných, ale oblíbených" blogerů, fascinovalo mě, jak jim je všechno ukradený, protože oni jsou boží. Oni nesnáší komerci a konzum, oni by dali Hanně Montaně na držku (tak jo, přiznám se, v tomhle jsme za jedno ;), oni by nejradějí spálili celou twilight ságu, oni by nikdy nevylezli ven bez svejch proužkovanejch duhovejch silonek, oni nevydrželi bez brka ani pár hodin, oni už jsou totálně odepsaný nebo naopak totálně nejlepší. Jasně, teď to nehorázně přehánim, ale prostě je to tak. Kdyby to takhle bral každej, tak žijem ve světě nebláznivejch bláznivejch pózérů.

Tím samozřejmě nechci říct, že to všechno jsou lži. To ne. Jen chci poukázat na fakt, že to tak občas je a místo bláznivýho podivína máte za počítačem normální holčinu, která chce bejt prostě zajímavější a tak nahodí pózu, protože si nepřipadá dost zajímavá. Možná taky proto jsem se rozhodla, že já budu Ta Obyčejná. Nemám dojem, že jsem maniak ani blázen, jsem normální (aspoň doufám), zajímá mě co si o mě lidi myslej a rozhodně si nepřipadám povýšeně, spíš naopak. Jsem trochu trdlo, když si upálím (omylem!) kus řas, ale to jsou všechno ty neuvěřitelný náhody, který se občas stanou a nedělají z nás něco co nejsme.

Přála bych si, aby víc lidí ukazovalo vážně sama sebe a taky abych to i já svedla líp. Tak. Teď si stoupnu do středu, vy si stoupněte kolem a začněte házet kameny ;).

(S)mějte se :)

P.S. Vážně čekám, že to vyzní jinak než jsem to napsala, protože to se prostě taky stává.

Kterak padly moje rýmy na úvahu o maličkém nic

21. dubna 2011 v 22:59 | Ta Obyčejná
,,Nic? To není!
Neptej se tak hloupě"
Každej na tu otázku,
odpoví tak skoupě.

Říká každej na potkání:
,,Co na tom stejde?"
Vrtá mi to hlavou,
namalovat nejde.

Do veršů a rýmů,
náramně se hodí.
Jenže, když je v peněžence,
tak prej hrozně škodí.

Mě se nikdy nepovedlo,
dostat si ho do hlavy.
Prej se to má občas dělat,
tak mám trochu obavy.

Nic, nothing, ničevo,
pořád je to stejný.
Tak záhadný,
neprodejný.

,,Ňákej panák?"
,,Vážně! Nic!"
To se ptá máma,
vždycky je mi hroznej hic.

,,To nic, to bude dobrý."
zní ta stará fráze - útěcha.
Jenže když nic neni,
má to bejt snad potěcha?

Bylo známo,
že cítít se dá pach a cit.
ale říct:,,Necítím nic!"
to je dneska vážně hit.

A dál, dalo by se rozjímat,
nad tím zda je nic, nebo vždy jen něco.
Napadne vás spousta významů,
přísloví, rčení prostě kdeco.

Je začátek něčeho; konec, teď už, ničeho.
Je to hodně, je to málo.
Je to prázdnej vzduch.
Je to všechno, je to nic.
Tak si to přeber jak chceš.

*Kdo nepochopil, jedná se o zamyšlení se nad různými významy nic.

Prostě se jí nezbavíš

23. září 2010 v 20:56 | Ta Obyčejná
Umírá naposled,
nebo vůbec nežije?
Ukažte mi jednoho,
co to sved.

Kdo věřit nepřestal,
kdo doufal,
kdo se chtěl stát,
tím kým se stal.

Je to mrcha tahle naděje.
Padaj města,
lámou se srdce.
Tváří se, že se nic neděje.

Prej je tady pořád,
Jenom se ti schovává,
Pod hromadu zoufalství.
Je to ale neřád.

Dělej s ní co chceš,
Ignoruj jí,
Tvař se, že jí neznáš.
Stejně jí nezabiješ.

Protože, tu je i když si myslíš že je pryč. Stačí hledat a i v nejbeznadějnější chvilce jí objevíš. 

Nespoutaná, divoká, vášnivá.

3. září 2010 v 16:51 | Ta Obyčejná
Bouřka.
Nespoutaná, divoká, vášnivá.
Byli jste někdy při bouřce v lese? To je teprve bouřka. A teď nemyslím tu to zuří na obloze. Každá minuta za bouřky v lese je..jak jen to říct..dobrodružná. Dobrodružství, které není nebezpečné není dobrodružství. Strach vám koluje v žilách, čekáte, že každou chvilkou praští blesk do stromu přímo u vás. V adrenalinovém opojení kašlete na pravidla chování se v bouřce a utíkáte. Nevšímáte si škrábanců na nohách, zašpiněných tenisek ani podvrknutých kotníků. Teda, vy možná jo, ale já rozhodně ne. Víte, já se bouřky vždycky bála, takže když nás jednou zastihla v lese, bylo to..děsivé.

Jenže o téhle bouřce jsem nechtěla psát. Chtěla jsem psát o tom, jaká bouřka zuří v nás. Ale ono to moc nejde, popsat ten pocit. Ten pocit, když se jeho rty poprvé dotknou vašich, když dáte prvního góla, když se vrátí vaše kamarádka, kterou jste rok neviděli, když cítíte obrovskou touhu, radost, chtíč, když se vám konečně něco povede, když zjistíte, že někam patříte,že bez vás někdo nemůže být. Hotová exploze citů a emocí, myslím tu bouřku, kdy myslíte, že vás to roztrhá na kousky. Jenže i to může mít opak. Když neuděláte autoškolu, když zjistíte, že váš nejlepší kamarád zemřel, když se nemůžete smát, když se cítíte sami, když zklamete sami sebe. Ještě štěstí, že po každé bouři vždycky, vždycky vyjde slunce. Možná né hned, ale jednou určitě. 
Někde v německu

Kdo by žil v tichu, když existuje hudba?

26. srpna 2010 v 14:34

Kdo by žil v tichu, když existuje hudba?

Kapky deště dopadající na střechy aut, bouřka zuřící za oknem, tlukot srdce, šumění lesa, zpěv ptáků... To všechno dokáže zabít ticho, ale vyrovná se to hudbě? Nemluvím o počítačových patvarech typu Lady Gaga, myslím hudbu. Stačí pár obyčejných, k sobě jdoucích tónů, klidně beze slov. Jednoduchou výstižnou melodii. S hudbou jde všechno líp, snít, usínat, přemýšlet, běhat.. 

Pouštím si Mad world, když se mi chce brečet, Hey soul sister, když se chci smát, Takin back my love, když jedu na kole, I promise myself když chci tancovat... Hudba sbližuje, ubližuje, léčí. Hudba je všude. Miluju pocit se sluchátkama v uších. Nikdo neslyší co já, miluju jak mi to duní v uších, jak nevnímám okolí. Hudba je nedílnou součástí života nás všech. Hudba existuje ve všech podobách. Pomalá, smutná, vášnivá, rychlá, vtipná, strhující, nespoutaná, divoká. Hudba je všechno a nic. Drze se u nás zabydlí a nechce jít pryč.
Klávesy

STRACH, který stojí za to

17. srpna 2010 v 11:30 | Ta obyčejná ^^
 Jak každý z nás asi ví, existuje spousta strachů. Strach z něčeho, o někoho..Nemá cenu se tady o tom rozepisovat. Ale je mezi nimi jeden, který mám ráda, jeden který stojí za to.
 Tenhle strach zažívám docela často, zpočátku se mi nelíbí, ale pak si říkám, že je vlastně fajn. Určitě to znáte. Jestli ne, můžete si to představit... Stojíte ve frontě k zápisu, nahlásíte svoje jméno a necháte si na nohu lihovkou napsat číslo. Pochybujete o správnosti svého rozhodnutí, napadá vás obrovská spousta věcí, která by nemusela vyjít, máte STRACH. Pak se ozve výstřel a vy vystartujete. O dvě hodiny dýl máte za sebou šest set metrů plavání, 30km na kole a čtyři kilometry běhu. Stojíte na třetím místě stupínku vítězů a pozoruje obdivné pohledy ostatních. A vy si říkáte: ,,Zvládla jsem to! Je mi patnáct a jsem třetí v kategorii žen.."
  Zbývá pár vteřin do doby, kdy se ozve píšťalka rozhodčího, která znamená začátek nejdůležitějšího zápasu sezóny. Andrenalin stoupá, tep se zvyšuje, chce se vám zvracet a cítíte STRACH. Bojíte se že to zkazíte, že připravíte vlastní tým o postup. Pak přijde první balon a vám se povede kopnout do něj správně, první byť malý úspěch vás přímo nakopne a ten strach vás opouští. Pak už jen běháte po hřišti a snažíte se vyhrát.  Po devadesáti minutách se znovu ozve hvizd. Jásot, řev a radost z vítěství. To by nebylo, nebýt strachu.
 Koho by bavilo cokoli dělat, aniž by měl trochu strach? Mělo by cenu hrát zápasy aniž byste jste se báli prohry? Mělo by smysl odstartovat v triatlonu bez strachu, že nedoběhnete do konce? Nejspíš ne. Podle mě je strach dobrá věc. Ještě lepší je ten strach překonávat. Stojíte na kaberně u rybníka, zády k vodě. Hrozně byste chtěli umět skočit šipku pozadu, ale máte strach. Můžete se utopit, zlomit si vaz, přetočit se a narazit do kaberny, dát si placáka... Nakonec se tomu strachu podíváte do očí, odrazíte se, letíte vzduchem a skončíte ve vodě. Šipka byla sice nepovedená, ale strach byl překonán. Teď už to můžete zkoušet pořád znovu a znovu, dokud se to nepovede..
Najednou jste, aspoň na malou chvíli, svobodní...
 
 

Reklama