Složeno z veršů

Výjimečně o lásce

21. listopadu 2013 v 22:04 | Ta Obyčejná
Víra v bezbřehosti
přinesené touhou.
Utopie lásky...
jen nebdít.

Živa navzdor zkušenosti,
hřeje zmrzlá.
Utopie oddanosti...
jen nebdít.

Tolerance neživosti
po krachu osudu.
Utopie týhle krásy...
jen nebdít.

Možná je to k nevíře (spíš je to nesrozumitelný), ale fakt je to lásce. A ačkoli mě to samo o sobě rozčiluje, jsou to jedny z nejniternějších pocitů, kterejch jsem momentálně shopná. A tenhle odklon od mý osobnosti, mě rozčiluje asi jetě víc.

Smysl mizí s bytím.

10. listopadu 2013 v 16:12 | Ta Obyčejná

Nedělní chvilka poezie tu dlouho nebyla. Tohle je trochu jiný než doposud, jiný než všechno. A najde-li se někdo, kdo to přečte, zajímalo by mě, jak to chápe.

Čas vzal, co mohlo bejt.
V nebi začínám znát lidi.
Možná jich je víc,
než těch, co zbyli.

Čas vzal celistvost duší,
kus po kuse je sápe
do posledního drobku.
Šťastnej, kdo ještě tápe.

Vezme-li čas i to, co zbylo,
v pouzdře z kostí bude prázdno.
Poslední kousky masa
se už řežou snadno.

Vezme-li čas i zbytek víry,
praskne srdce.
A smysl mizí
spolu s bi/ytím.

Ve stopách Budžese

11. února 2013 v 21:47 | Ta Obyčejná

Jako Hrdý Budžes boji vstříc
a hlavu hrdě zdviženou.
Ne ten, co nemá nic,
kdo zbraň v ruce vloženou.

Tonoucí a vodu žádá,
dno není dost hluboko,
víc je třeba hlídat záda
když se létá vysoko.

A nejprostší nežádá si nic,
přec duše měkkce šeptá opak.
Jako Hrdý Budžes nouzi vstříc -
Tiše trpí. Pročpak?

Taky hračka

30. ledna 2013 v 22:18 | Ta Obyčejná
Nevím zda-li se mi dostane úplného pochopení, avšak je to tak nějak niterní polibek múzáka.

Když se nudíš
a neni lepší.
Hračka stejně
jak plyšovej medvídek.

Krásná, když
neni hezči.
Okouzlující jak
z povídek.

Hraješ si jako
s medvědem z plyše.
Opuštíš spolu s ránem,
trochu klišé.

Vracíš se k lásce a
dospělejm věcem.
Zraňuješ a to
oba (ne)chcem.

Šeptáš miluji
do plstěnýho ucha,
tak jako zlehka
polaskáš mýho ducha.

Jako všem hračkám,
řekni mi sbohem.
Neubližuj, nepodváděj.
Svědek? Jen já...s Bohem.

Ovíněné rýmy

2. prosince 2012 v 19:35 | Ta OByč
Kapka vína, co líbalo rty
skončila na klíční kosti.
Zbyl mi pocit samoty
a postradatelnosti.

Ve vzduchu se vůně slz
nedůstojně laská s alkoholem,
Statečně brojím
a bojuju se světabolem,
kterej děsí všechna srdce,
o sólovém by/ití.
Samota je svině,
kort když dojde pití.

Jenže v tomhle velkym světě,
jsi často jedinej hráč týmu.
Tak se nebraň, když to teče
a pojď fandit mýmu.

Kajícné verše

2. října 2012 v 21:06 | Ta Obyčejná
Zmuchlanej pohled mejch očí,
ať roztříští se slzy.
Slyš první srdce bouchnutí,
Druhý přijde brzy.

Kajícně propichuji zorničkama zem,
v paměti tápu, srdce se trhá,
rve ho na kusy každičkej okamžik,
ve vokně ukrytej. Tma. Mlha.

Chuť jiná - líbám cizí ret.
Motýlí křídla v dračí se mění.
Omluv milion. Plus mínus pár set.
Stejně to nezmění - dění.

Nedopsaný verše. A pravda?

16. dubna 2012 v 17:44 | Ta Obyčejná
Pod vlivem malibu koušu si rty,
mírně zvednu obočí,
čekám až mě kousneš ty.

Zlíbáš mi klíční kost,
pak mi mrkneš do očí.
Pořád nemáš dost?

A domů půjdeme stejně každej sám.

_______

Máš vážně spoustu kostí,
šest plus pár set.
Já ti chci zlomit srdce,
je to rychle, vlastně skoro hned.

_______

Ubližuju ti
Ikdyž nemáš vinu.
Jako abstinent,
kterej má kocovinu.


Dneska to jsou jen takový rozdělávky, střípky veršů.
Mimochodem, když píšete básničky, píšete pravdu?

Veršované snění v MHD

10. března 2012 v 0:01 | Ta Obyčejná
Jedu za tebou
nacpanou tramvají.
Píšu potají
na okno slova
o tom co mezi námi je
Nikdo to nesmyje.
A když - udělám to znova.

Na konečný všichni vstávají.
Koukám na kluka a holku
jak si jako my, jak v tajným spolku
do uší šeptají.
Na metro přesedám,
stojím a těším se
a miluju a koukám.
Ani si nesedám.

Teď už jenom bus,
pár zastávek.
Moje srdce dělá pár přestávek,
jsi vážně kus!
Čekáš s kyticí růží,
už jenom chvilička
a tvý rty se setkají
s mojí kůží.

A pak už vstávám,
a v trolejbuse
přes okno špinavý
svýmu snění mávám.

Nikdo mi neřek, jak správně zvolit titulek

23. února 2012 v 17:30 | Ta Obyčejná
Na tohle téma by se dalo asi rýmovat rozsáhleji a s mnohem větší hloubkou, ale já nemám ani čas ani správný citový rozpoložení. Neučili nás silně přbližně 2547814 věcí, který by se nám šikli mnohem víc třeba než exponenciální funkce, ale pravděpodobně s tím nic neuděláme nikdo. A konečně, pár úvahových veršů:

Ve škole mě neučili,
jak správně hodit okem,
že mužu bejt vdaná
a mít i někoho bokem.

Nikdo mi neřek,
kolik tatarky do těstovinovýho salátu,
nebo jak moc bolí žal
a že je to retuš, ta holka z plakátu.

Nikdo mi neřek, jak těžký jsou rána
kdy pod tíhou vlastní viny,
marně dychtíš po večeru
a probíráš se z kocoviny.

Nikdo mě neučil, že nic neni na pořád,
že všechno jednou zmizí,
a že i ten koho miluješ
může bejt cizí.

Nikdo mi neukázal,
jak schovat slzy na řasách,
jak dělat správný rýmy
a jak házet na zeď hrách.

To mě ve škole neučili,
to a spoustu dalšího,
třeba jak porazit ježka v kleci.
Prej na to přijde každej sám,
žijem tu poprvé a smíme dělat chyby,
tak jakýpak kecy.

Všem je jedno že netušíš
a tak prostě zkoušíš žít
a pokus máš jen jeden.
Prej stačí když víš,
kolik je (a+b) na třetí
a že první v roce bude leden.

Verše nikomu

12. ledna 2012 v 21:53 | Ta Obyčejná
Mám takovej bezva dokument, kam si píšu takovýty urývky, chvilkový polibky múz a podobně. Prestože, že nejsem zvyklá psát takový básničky (maximálně si je skládám v hlavě a hned je zapomínám:), tak jsem se rozhodla tuhle složku vybrakovat a potěšit vás brakovými verši. Teď už nejsou pro nikoho :)

Zas už nemůžu spát,
i přes suchý oči,
cejtim slzy.
Tečou po tvářích,
někam k uším.
Skončí ta bolest? Brzy?
Nechci tě vidět.
Nechci doufat.
Nechci se spolíhat.
Já vim.
Zapomněls.
Je to lehčí než vzpomínat.
 
 

Reklama