Obyčejné žití Té Obyčejné

Směrodatnost a tak.

13. února 2014 v 21:08 | Ta Obyčejná
Kromě jinejch věci, který mi poslední dobou nejdou, jsem taky neschopná napsat článek. A dostat se na školu. Nebo dokončit rehabilitaci kolene, abych se mohla vrátit na to zpropadený hřiště. Po posledních zprávách mám chuť odeslat se rovnou do hrobu. Konec existence. Absence motivace.

Po všem špatnym, přijde něco dobrýho. Takže mě asi čeká pár šťastnejch chvilek. Určitě. Nejsem depkař. Bezdůvodný sebeutápění se v žalu kvůli hovadinám nevedu. Možná jsem cynik, nevím. Bohužel nemůžu popřít, že se mi z chladnejch parket v mým pokoji, kam jsem se sesunula za zvuků Recovery, vstávalo špatně. Akorát, že po každý takový kremaci vlastní důstojnosti a stability přijdou výčitky. Přece se nemám špatně. Mám to nejdůležitější, co mladej dospělej může mít - fajn rodiče, pár skvělejch kamarádů, "zdraví". Jenže nějak mi chyběj takový ty pěkný věci, který dělaj život hezčí. Třeba to, že víc jak rok neumře ani člověk ani zvíře semnou spjatý. Nebo to, že si nebudu furt připadat jak naprostej debil.

Jenže nemám nárok říct, že život je těžkej. Co na tom, že ne všichni kamarádi jsou takový kamarádi. Co na tom, že jsem zlomek toho, co chci být. Pořád tápu a snažím se přijít na to, jestli nejsem špatnej člověk. Hledám koexistenci s vesmírem. Jen mám obavy, že další crash bude zlomovej. Jednoho dne bude víc smutnejch pousmáni než záchvatů smíchu.

Je zvláštní jak svět funguje. Plyne náhoda za náhodou a já nevím jestli jsem zas takovej fatalista na to, abych to mohla zpochybnit. Možná jsem zmechanizovala. To nic, co se teď děje, ta letargie, se očividně usadila někde ve mně a proměnila city v prázdno. Největší emocí do dneška, která mnou otřásla za poslední měsíce, byla nervozita z tátova politýho noťasu. Dnes to změnila dobrá zpráva. Je úžasný mít úžasný kamarády.

Vlastně fatalista nejsem vůbec. Náhody, vesmír a karma. A volby. To je ono. Směrodatný. Co si myslíte vy? Volíme si sami? Nebo jsme ovlivňováni?

HRADY CZ 2012 - Točník

20. července 2012 v 13:51 | Ta Obyčejná
Dne čtrnáctého měsíce července se konal první z festivalu Hrady.cz a to na Točníku (Žebráku). Myslela jsem si, že nebudu moci dospat, jak se budu těšit, ale nakonec mi to starosti předešlých čtrnácti dnů lehce zkomplikovali a tak mi chviličku trvalo, uvědomit si, že se to opravdu děje :)

Dorazili jsme docela pozdě, někdy kolem půl jedné. Tudíž Sto zvířat a jejich Nebylo nic jsme slyšeli pouze na parkoviště. Program zde. Po Zvířatech následovala Ewa Farná. Byl to náš "rozkoukávací" koncert. Sedli jsme si hezky na zem, vystavili se paprskům sluníčka, které nás všechny těšilo a poslouchali. Ewa má vážně bezva hlas a kapelu, která docela válí, bohužel shazuje úrověň vlastních vystoupení nevhodnýma kecama. To mě trochu znechutilo a v těch chvílích, které byli očividně vyhrazeny pro smích publika mi bylo lehce trapně. Fanoušci se i tak našli a třeba by to bylo i lepší, kdyby nehrála hned mezi prvními, koneckonců je to jen můj názor.

Po Ewě hráli na druhé stage Polemic, které neznám, a tak jsme jejich koncert strávili ve frontě na záchod a hledáním vhodného plácku, odkud budeme moci sledovat Horkýže Slíže. Tady bylo najednou mnohem víc lidí a abychom viděli, museli jsme vstát ze země, což vůbec nebylo na škodu, protože to byl prostě nážez. Bylo to přesně to, co člověk potřebuje po čtrnácti dnech, kdy se kvůli dvaceti dětěm a tvrdýmu ležení ve stanu nevyspí. Přestože moc jejich písniček neznám, parádně jsme se rozezpívali na ŽuŽu a "máme refrén silný jak hovado..". Hrozně jsem chtěla slyšet L. a G. song, než se přesuneme na menší stage, kde měli hrát Mandrage a my chtěli vyrazit dřív, aby jsme chytli dobrýho fleka. Nějak to nevyšlo a tenhle song začli hrát, až když už jsme stáli v davu lidí čekajících na M., takže jsme ho slyšeli jen zdálky.
Lítost mě ale rychle přešla, přestože mi výhled lehce kazil přiopilej dvoumetrovej chlap, kterej stál zády k podiu a ještě se málem popral. (Všimli jste si, že už zase nepíšu spisovně?) Mandrage nezapomněli ani na svoje starší písničky a tak jsem si jejich koncert opravdu užívala a docela jsem dala zabrat vlastním hlasivkám. Překvapilo mě, že se účastnil i Bolan, kterej tam podle facebooku, bejt neměl. I když se mi to fakt líbilo, tak nějak jsem od nich čekala víc, ale možná to bylo tím, že jednu dobu jsem se vážně žrala a tak jsem si je chtě něchtě v hlavně trošičku přikrášlila.


Áno. Dostáváme se k jednomu z vrcholů fesťáku - Tomáš Klus a Jirka Kučerovský. Bylo to podruhé co jsem ho v relativně krátké době viděla a tak mezi koncerty nebyl zase takový radikální rozdíl, přesto se mu podařilo to, co asi nikomu jinému. Už po skončení Mandrage, cca v pět, kdy začínal na vedlejší stage Koller, zůstal takový menší dav, převážně dívek, nalepený na zábraně oddělující publikum a podium, lačně vzhlížící k plentě, která byla přetažená přes stage, aby mohli v klidu zvučit. Chcete-li dobrovolně, aby vás bolela záda i nohy a příští dva dny jste nemohli pořádně ohnout koleno, udělejte to příště taky. Koneckonců - stojí to za to. Bylo to neuvěřitelné, ale ta hodina opravdu uběhla a my se Tomáše dočkali. První co diváky (i přes tu plentu) bouchlo do očí, bylo Jirkovo tričko, které se samozřejmě neubránilo Tomášovu komentáři.
Tričko netričko, oba pobavili a co víc, bezvadně zahráli. Poprvé jsem slyšela písničku Nezapomínej, která se mi hned zaryla do nejhlubších zákoutí uší i srdce. Našla se ztracená holčička, došlo jako vždy na improvizaci a vychválen byl Cipísek, klučina, který roztleskával publikum. Klus má totiž neskutečnej talent omotat si všechny kolem prstu a ještě jim zamotat hlavu, kort když to vidíte pořádně zblízka. Jirka v tom docela zdatně sekunduje a tak se vám zdá, že ten koncert strašně letí a ještě vás to nabije pozitivní energií. V momentálním poblouznění by se o nich dalo psát až nevhodně moc a proto si to odpustím.

Další přišli na řadu MIG 21, ale vzhledem k tomu, že jsme byli hladoví a nikdo kromě mě je zase tolik slyšet nechtěl, hráli nám jen jako taková pěkná zvuková kulisa k relaxu. Půl hodiny jsme se po všem tom stání nezmohli na nic, než na veget a zevl. Někdy v půlce vystoupení Mig 21 jsme vyrazli vstříc frontám na jídlo, abychom nakonec skončili u bezva čínskejch nudlí za šest pětek. Vyšlo nám to akorát tak, že na začatek Xindla jsem se usadili na kopeček v lese, ládovali jsme se nudlema a občas se přidali ke zpívaní davu pod podiem. Po Xindlovi jsme si oběhli zatancovat na Monkey Business, po kterých následoval Visací zámek, který já osobně příště asi oželím a to jsme ho poslouchali pouze z dálky.

To nejlepší ovšem přišlo nakonec. Chinaski. To té doby jsem je brala po Klusovi a Mandrage jako hezkej bonus navíc, ale stal se z nich vážně hřeb večera. Bez zybtečnýho kecaní nasadili tempo a hráli nejslavnější hity. Stejně jako Klus by ani nemuseli zpívat, poněvadž by to publikum zvládlo za ně (samozřejmě méně kvalitně :). Všechny kapely a všichni zpěváci se rádi nechají přemlouvat k přídavkům, ale jenom Chinaski přihodili hned při songy a ještě si dovolili přetáhnout svojí hodinku o celých 11 minut. Tady mi moje hlasivky málem mávly na rozloučenou, ale naštěstí to přežily. Domů jsme jeli ve vážně super náladě a Chinaski si od nás všech vysloužili štítek těch nejlepších na Točníku (ale Klus je prostě Klus :D).

Co se týče organizace, těžko si na něco stěžovat. Sice nemám moc s čím srovnávat (snad kromě revivalfestu někdy v mých osmi :D), ale už jen to, že se daly krásně stihnout všechny koncerty, protože se stage pravidleně po hodině střídaly a dokonce všechny začaly krásně včas, mi stačí k tomu abych byla nadšená. K tomu připočtěte davy lidí, bezva atmosféru a spousty jídla a (pokud chcete) tak i pití, a nějaký odpadky na zemi vás nerozházej. Jen je maličko škoda, že někteří vystupující nehráli dýl než hodinu a že na Chinaskách mi na hlavu málem spadla nasračky žena z ramen nasračky muže :D. Tady mi prostě přišlo úplně škoda pít, však je to krásný i tak.

Článek na mě neuvěřitelně dlouhý. Fotky z mobilu nekvalitní. Spousta myšlenek nezachyceno.
(S)mějte se :)

O knihách, vejletech a fotbalu

24. června 2012 v 13:35 | Ta Obyčejná
Zdravím.

Po nemile dlouhé době jsem se rozhodla pro nějaký ten zápisek o životě Té Obyčejné. Hrozně dlouhou dobu jsem nenapsala dopis a s běháním to také zrovna nepřeháním. Moje veršování zůstalo v nedopsaném stavu. Je konec školního roku, všechno je uzavřené a teď nás čekají jen hodiny nic nedělání na místo výletu, kam jsme měli jet. Zrušili nám ho den před odjezdem, čili jsem na vlastní oči viděla, jak v jedné minutě naštvat 25 lidí bez větších problémů. Zase jsem začátek uvedla spisovně a zase se mi to asi nepodaří udržet.

Poslední dobou ždímu peněženku co to dá a moje játra by to taky zrovna neolajkovali. Nějak se pořád objevují věci, které je třeba oslavit a nebo prostě nechci trávit víkendový noci v posteli, ale musím říct, že to začíná bejt docela náročný. Ale o tom jindy.

Momentálně čtu Pýchu a předsudek a docela se mi to líbí, jenom mě mrzí, že jsem viděla nejdřív film a tudíž vim jak to dopadne. Z povinný četby mě v létě čeká ještě Máj, Obsluhoval jsem anglického krále a Ostře sledované vlaky od Hrabala, Kytice a pak nějak Neruda. Zadanýho máme ještě Čapka, ale toho už mám docela načtenýho. Jediný co mi kazí požitek z četby je, že k tomu máme dělat rozbory a to mě nebaví. Vypisovat si to v průběhu, to nechci, protože se pak soustředím na jazykovou stránku a podobně až mi kvůli tomu utíká pravá síla knížky. Neznáte na to nějakej fígl?

Mrzí mě, že fotbalisti vypadli z Eura, vážně jsem jim fandila a chtěla jsem, aby ukázali všem těm rádoby chytrákům co je shazujou, že na to maj. Myslím, že dost lidí nečekalo, že postoupí z prvního místa a nebýt Ronaldovy hlavičky mohli jsme hrát semifinále. Ikdyž Portugalci byli lepší a vítězství by to bylo asi nezaslouženě. Sledujete fotbal?

Zase jsem tak nějak dospěla ke článku o ničem, tak to radši utnu. Mějte se :)

Nic o ničem

15. prosince 2011 v 22:56 | Ta Obyčejná
Tak jo, asi je čas na další z převelice zajímavých vylití myšlenek z hlavy. Dneska písemně na blog, zítra opravdově.

Pocit, že vstanu, až mě zase něco srazí, mě dávno opustil. Poslední dobou mě sráží pořád něco a mě se docela, ale jistě podlamujou kolena. Každej krok je zase o něco těžší. Uklidňuju se na fitboxech, plavání, spinnincích, aerobicích (v uplynulém týdnu všechno aspoň jednou, haha), ale to strašně leze do peněz, tak mám po ptákách. Po večerech je mi fakt debilně. Je to nějaký zdecimovaný, nejspíš celou tou situací a já jak vidim, že jsou všichni divný, uvědomim si, že to vlastně všechno na hovno a nespim. A když spim tak se mi zdaj kraviny. Nebo se horkotěžko peru se slzama. Chci aby to bylo pryč. Chci abychom byli všichni aspoň trochu sťastný, protože si myslim, že po tom všem bysme si tu trošičku zasloužit mohli.

Mám stavy, kdy mi v hlavě bliká velkej černej nápis: ,,Fuck it all!", popř. ,,Fuck it all and run!". Bohužel jsem asi nevyéčitelnej, naivní a pitomej optimista, tudíž když projíždim fejsbůůk a čtu ty ufňukaný shity jinejch lidí, mám chuť zařvat: ,,přestaňte brečet, život je krátkej, tak jděte s timhle doprdele!". Život je sice krátkej a já to moc dobře vim, ale teď jsem na bodě, kdy s ním nijak zvlášť nehýbám a moje uklidňující heslo: kdo ví co přijde, začíná dost rychle ztrácet sílu, stejně jako já.

Tady to raději utnu, bůhví co by z toho vylezlo. Už se z toho ani netěšim na Vánoce. Rýmju skoro furt, ale kloudný věci z toho nelezou, musim poprosit Nicol, aby mi poslala moje vlastní básničky, co jsem jí posílala v dopisech, protože sem jouda a nikam sem je nenapsala.

(S)mějte se! Aspoň vy ;)

Metaforické autíčko

14. února 2011 v 16:37 | Ta Obyčejná
Panorámo
Výhled z lanovky

Mám nový plán. Teda, spíš další plán. Mám v plánu, až někdy v budoucnu, strávit delší čas na horách. Je jedno jak, jestli instruktorováním nebo pobíháním po baru horský hospůdky. Když jsem prvě spartřila sjezdovku, chtělo se mi brečet. Tragický. Ale po přesunu k těm dražším a lepším kopcům a po ujetí několika kilometrů na běžkách jsem si řekla, že bych tam chtěla zůstat. Azurový nebe, manžestr na sjezdovce, snowpark, tratě na běžky - co víc chtít. Tenhle lyžák byl divnej. Chybělo tam to nadšení. Snad jenom já jsem sváděla ty vnitřní boje, kdy jsem sama sebe přesvědčovala, že ten kopec prostě vybruslim. Víte, nedá se moc běžkovat v doprovodu kyselejch xichtíků spolužaček, zvláště když jste namachrovaná píča, protože jedete malinko rychleji. Celkově to bylo..divný.

Stejská se mi. Chybí mi to co bylo, nejspíš proto, že přestavám věřit, že to ještě někdy bude takový. Po nocích si říkám: ,,Smiř se s tim, přiznej si to! Čas nevrátíš, tim že nad tim budeš přemejšlet to nezměníš..Kurva..!" Taky přestávám mluvit sprostě. Začnu víc bojovat za svoje vlastní cíle, nechci aby to dopadlo jako na horách. Byly jsme druhý, protože jsem do toho nedala všechno. Kdybysme byly druhý a já věděla, že sem udělala všechno proto, aby mě ten týpek nedojel, nevadilo by to. Chci prostě plnit svoje očekávání. 

Včera mě napadlo, že žití je občas jako dálnice. Jsou období, kdy projíždítě úsekem, kde je spousta sjezdů někam..můžete si vybrat. Ale pak přijde čas, kdy je cesta prostě rovná a musíte jí přečkat. Vydržet dokud se nějaká odbočka neobjeví. Přesně tam jsem já. Čekám. A když se podívám do cestovních záznamů, zjišťuju, kde jsem špatně odbočila, kde jsem jela oklikou. Uvědomuju si ty chyby a všechno. Ale jak říkám, pořád ještě čekám.

(S)mějte se!..:D 

P.S. V mém metaforickém autíčku to duní Kabátama..;)


Čáry máry fuk! A máš rýmu..

10. listopadu 2010 v 17:21 | Ta Obyčejná
Kdesi v Londýně
Osm. To je počet čajů s nechutnou dávkou medu, které jsem za dnešek měla.
Nula. To je výsledek mého úsilí.

Mám docela strach, že mi zítra doktor napíše další antibiotika čímž mě na další týden odřízne od lidí. Kašel mám pořád stejný v kombinaci s tím co si k tomu mamka (popřípadě doktor) přimyslí. Například minule mi vykouzlil rýmu, z ničeho nic.
Další antibiotika by mi znemožnili řádně oslavit jak konec sezóny tak moje narozeniny, což je věc velice nemilá.

Ve škole jsem nebyla bezmála dva týdny. Vlastně zítra pokud to vyjde se tam zastavím na tři hodiny a v pátek máme volno. Pokud to vyjde, tak bude pátek věc velice příjemná. Neskutečně se těšim na nějakou civilizaci neskládající se z mé rodiny, popř. psů. Tohle těšení se ukáže jako zbytečné v případě, že ten test kdy mi vrazí cosi do prstu vyjde špatně. Och, začínám z toho být v depresi.

Né vážně, už přes týden nedělám nic jiného než, že ležím, sedím, čtu, jím a koukám na televizi. Mám pocit, že se moje tělo rozteče a nezbyde ze mě nic než hromádka rosolu s očními bulvami. Ani se nemůžu zmínit co se v mém životě děje, protože se prostě neděje nic. Hmm... Vlastně je to docela deprimující, vedět, že jste zabili více než týden nicneděláním. Takové plýtvání časem. Život je krátký.  A já nevím co si mám přát k narozeninám, ne proto, že bych měla milion nápadů, ale protože se mi zdá, že nic zas tak akutně nepotřebuju. A přitom potřebuju spoustu věcí. Život není o tom co máme, ale co prožíváme. Hm..

Ta fotka je pořízena kdesi v Londýně. Vlastně bych se do Londýna na chvíli vrátila. Nebo kamkoliv. Na Sella Rondu například, s novýma lyžema od Ježíška. Připomenout si ten pocit, sjíždět nekonečnou sjezdovku, občas si skočit a rozflákat se. Pak vyměnit lyže za prkno a padat zas a znovu..Úžasné.

Mějte se a přidržte mi pěstičky ;)

Popíjím čas

2. listopadu 2010 v 17:24 | Ta Obyčejná
DOUBLEDACKER
Sem nemocná. V tu nejlepší vhodnou dobu (představte si obrovské ironické uvozovky).
Prošvihnu všechny tréninky před posledním zápasem, nepůjdu na basketbalový turnaj, ale hlavně mám pocit že se mi vaří krev v těle, nehledě na snahu mých plic dostat se ven z mého těla. Na to, že po návratu do školy nejspíš slíznu zas nějakou tu čtyřku nebo dokonce bůra nekoukám už vůbec.Teď mi nezbejvá nic jinýho než ležet na gauči přikrytá dekou mého oblíbeného klubu, popíjet čaj a poslouchat babičku jak se děsí zápalu plic, zánětu průdušek nebo čtyřek na mém vysvědčení. ,,Já pak budu trnout hrůzou, aby se mě někdo nezeptal na tvoje vysvědčení" prohlašuje a kroutí hlavou. Achjo...

Nějak mi došla slova, nebo spíš inspirace. Nejspíš se ve mně uvařila. Ale nedala jsem se sesmolila sem pár veršů. 

Přikrytá dekou,
v ruce šálek,
popíjím čas.

S úsměvem na rtech,
do věčných dálek,
vracím se zas.

No a právě tady jsem se zasekla a nemůžu to domyslet dál. S hrůzou zjišťuji že tenhle článek píšu už skoro dvě hodiny. Pořád mě od toho vyrušuje kašel, mamka nebo absolutní nedostatek inspirace.  

No nic Milá dítka, jdu zase lenošit (popřípadě si zahrát nějakou nenáročnou hru na wii :)) 
(S)mějte se..;)

Občas musíš upadnout, abys došel nakonec

7. září 2010 v 16:43 | Ta Obyčejná
SeMaFor
Ten nadpis nemá s obsahem nic společného, moje milí, prostě jen nevím co psát. Ikdyž...

Myslíte, že je nutný rozbít si tlamu, abyste to příště udělali správně? Myslíte, že musíte na cestě za snem minimálně škobrtnout? Myslíte, že můžete mít tu pravou radost z úspěchu aniž byste nezažili chvilky, kdy jste to chtěli vzdát? No, to jen takovej jeden myšlenkovej pochod.

Přátelství je zvláštní věc. Zvláštní a vrtkavá, aspoň v těch začátcích. Jako hrad z karet, záleží na tom zda se sesype při prvním šptněm pohybu nebo jestli přežije i silnější otřes. Stejně jako první dojem. Protože první dojem, Vážení, první dojem je mrcha. Hraje to na vás, chce vás zmást a kolikrát se to i povede. To to je lepší pocit, když vás neoblafne.

The broken clocks is comfort...
Nějak rychle to všechno utíká, mizí a přichází znova. Zejtra na adapťák, v pátek do tanečních...
Mějte se božsky..
Ta-ta-tu-ta-ta..
Ta Obyčejná..
Á-á-á..

Jedna noc v Londýně

1. září 2010 v 15:56 | Ta Obyčejná
lLewisham
London Eye, Tower Bridge, Big Ben Buckingham Palace, Picadelly street, Trafalgar Square..Všechno zdokumentováno, všechno ztraceno. Debilní, 3.14čovská paměťová karta!

Vrátila jsem se bez bráchy a bez iluzí. Veškeré iluze o Londýnu zmizeli. Lewishamu jsem nijak nadšená nebyla, vypadalo to ošuntěle. Zato Picadelly Street je úžasná, okouzlila mě. Zamilovala jsem se do ní, tudíž se změnil můj sen. Než se odstěhuju na nějakou dobu do New Yorku, odstěhuju se tam. Všechny ty památky a všechny ty zajímavý věci jsme obcházeli pěšky, takže krása. Utaháný, přefastfudovaný jsme padli na postel a spali.. Je to zvláštní, ale v LOndýně se tak strašně těžko hledá Londýňan až by jeden brečel. Všude turisti, černoši, arabové..

Úspěšně jsem přežila první den školy. Připadám si jinak jako středoškolák. Říkejte si a myslete si co chcete, ale prostě to tak je. Nepřijdu si dospělá. Spíš zase menší. Jak na vás čtvrťáci zírak a to všechno. Deprimujicí, ale dobrý. Tešim se na zítra..
 
 

Reklama