Únor 2014

Směrodatnost a tak.

13. února 2014 v 21:08 | Ta Obyčejná |  Obyčejné žití Té Obyčejné
Kromě jinejch věci, který mi poslední dobou nejdou, jsem taky neschopná napsat článek. A dostat se na školu. Nebo dokončit rehabilitaci kolene, abych se mohla vrátit na to zpropadený hřiště. Po posledních zprávách mám chuť odeslat se rovnou do hrobu. Konec existence. Absence motivace.

Po všem špatnym, přijde něco dobrýho. Takže mě asi čeká pár šťastnejch chvilek. Určitě. Nejsem depkař. Bezdůvodný sebeutápění se v žalu kvůli hovadinám nevedu. Možná jsem cynik, nevím. Bohužel nemůžu popřít, že se mi z chladnejch parket v mým pokoji, kam jsem se sesunula za zvuků Recovery, vstávalo špatně. Akorát, že po každý takový kremaci vlastní důstojnosti a stability přijdou výčitky. Přece se nemám špatně. Mám to nejdůležitější, co mladej dospělej může mít - fajn rodiče, pár skvělejch kamarádů, "zdraví". Jenže nějak mi chyběj takový ty pěkný věci, který dělaj život hezčí. Třeba to, že víc jak rok neumře ani člověk ani zvíře semnou spjatý. Nebo to, že si nebudu furt připadat jak naprostej debil.

Jenže nemám nárok říct, že život je těžkej. Co na tom, že ne všichni kamarádi jsou takový kamarádi. Co na tom, že jsem zlomek toho, co chci být. Pořád tápu a snažím se přijít na to, jestli nejsem špatnej člověk. Hledám koexistenci s vesmírem. Jen mám obavy, že další crash bude zlomovej. Jednoho dne bude víc smutnejch pousmáni než záchvatů smíchu.

Je zvláštní jak svět funguje. Plyne náhoda za náhodou a já nevím jestli jsem zas takovej fatalista na to, abych to mohla zpochybnit. Možná jsem zmechanizovala. To nic, co se teď děje, ta letargie, se očividně usadila někde ve mně a proměnila city v prázdno. Největší emocí do dneška, která mnou otřásla za poslední měsíce, byla nervozita z tátova politýho noťasu. Dnes to změnila dobrá zpráva. Je úžasný mít úžasný kamarády.

Vlastně fatalista nejsem vůbec. Náhody, vesmír a karma. A volby. To je ono. Směrodatný. Co si myslíte vy? Volíme si sami? Nebo jsme ovlivňováni?