Březen 2013

Pochopení aneb VYstřednost

29. března 2013 v 18:54 | Ta Obyčejná
Zdarec.

Dneska jsem došla k důležitému (zejména pro mě) pochopení. A protože bych vás nerada okrádala p to, co se mi honí hlavou, tak se o to podělím. (Nechcete-li to vědět, smůla. Prostesty jsou marné.)

Téma týdne jsem teda pojala trošku jinak a tak se nám z výstřednosti stala vystřednost. Přesněji
vy-střednost. Jakože to zájméno vy je ve středu pozornosti. V podstatě, že Vy jste středem všeho. A teď možná zklamu všechny obětavé lidi dobré vůle, protože to nemyslim tak, že vy (jako lidi obecně) jste středem mého zájmu a já (i vy) bych se měla rozdat pro druhé.

Rodina a kamarádi jsou pro mě osobně středobodem zcela samozřejmým. Často se starám, alespoň potichu sama pro sebe, záleží mi na nich a jsem ochotná lecos obětovat. Nevím sice jak to působí na ně, ale sama pro sebe vím, že to tak prostě je. Jenže žijeme ve světě, kdy je vždycky něco za něco (čímž se dostáváme pravděpodobně k jiné skupině přátel a od rodiny, protože tam to takové úplně není). Občas je tohle pravidlo docela sympatické. Za vtípek smích, za úsměv panáka, za hezkej večer pusu na rozloučenou, za srdce život.

To jsou ty hezký věci a asi by to tak i mělo fungovat, aby lidi jenom nebrali. Jenže tím se vlastně dostávám k tomu, že to tak je. Lidi čím dál víc jenom berou. Obyčejná slušnost a ochota se ztrácí a jak řekl Klus, raň než budeš raněn, je na programu taky častěji. No právě tohle všechno mě přivádí k tomu, že bych si já sama i ostatní lidi, kteří na to pak dojedou, měla uvědomit, že nakonec na to zůstanu sama. Dneska mi v jednom kratičkým problesknutí došlo, že ikdyž člověk prý na nic není sám, tak jedním z těch nejdůležitějších vztahů je právě ten, co máme sami se sebou.

Celý je to asi zmatený, ale v podstatě jsem chtěla říct: Vztah, který si zaslouží mou plnou pozornost a péči je právě ten, který mám sama se sebou. Protože nakonec na to stejně budu sama. Takže až budete třeba příště přemýšlet nad tím, že odjedete do Anglie, abyste pracovali sami na sobě - jeďte. Nezůstávejte doma třeba kvůli tomu, že by se vám stýskalo, nebo že byste přišli o kamarády. Nebuďte jako já. Stejně o ně přijdete. (Jako ne že by nebyli dobrý nebo opravdový, ale většinou se ty cesty stejně rozejdou, rodina se taky tak nějak rozprchne a není všude.)

Ve svý podstatě je to smutný, když pomalu přestávám věřit, že v tom člověk sám neni, ale doufám, že mě to alespoň dovede k tvrdší sebepráci. A pro vás mám to slovo ještě jednou. Vystřednost. Vy jste to hlavní.

(S)mějte se.

PS Kdybyste byli v mý hlavě asi byste to pochopili líp. Takhle chápu, že se to dá chápat jinak ;).

#5 Zborcený jistoty

24. března 2013 v 15:39 | Ta Obyčejná |  Věci co mě serou
Desetiletá Obyčejná měla v životě jistý představy o budoucnosti a hlavně jistoty, přes který nejel vlak. Mezi tyhle představy patřilo namátkou třeba vědomí, že bude krásně hubená a její vlasy nebudou tmavnout, že bude milována borcem z vyšší třídy, že bude jako Reese Witherspoon a dobije justici a podobně. Překvapivě se 99,999% těchto představ nesplnilo - co je ale horší bortěj se i ty jistoty.

Žít u nás doma má tu výhodu, že je málo věčí se kterejma počítáte. Třeba teď naposled ta situace s horama. Už jsem se rozhodla, že si sbalim první ponožku do Dolomit následující den, pro kterou jsem si musela seběhnou po schodech do kuchyně, kde máma cosi kuchtila a mezi řečí, bez jakýhokoliv vrušení řekla, že na ty hory nakonec vlastně nejedem teď, ale až pak. Ano. Večer před odjezdem. Pohoda. Tyhle nečekaný zvraty a změny programu se u nás dějou dost často, většinou se tak stávaj z jednoduchejch věcí věci komplikovaný, ale časem si na to zvykli o moji kamarádi a skálopevný plány už ode mě nečekaj.

Každopádně to jsou všechno věci, se kterejma se člověk tak něja člověk smíří. Ale pak jsou ty jistoty, který prostě zbortěný bejt nemaj. Třeba ta věc s mým kolenem. Naivně jsem se domnívala, i přes veškerý rodinný a dost frakventovaný úrazy, že s těma kolenama nic mít nebudu. No a je to. Přetrženej křížovej vaz, operace. Nebo pár sporotvních utkání, na který od začátku prostě koukáte s tím, že váš tým nemůže prohrát! No a vono jo! Českej hokej tým na MS, Arsenal s Bayernem, Kotěhulky s Horní Dolní - to už je jedno. Nebo třeba tolik omýlané volby. Jako věděla jsem, že Zeman těch příznivců má dost, ale stejně jsem čuměla jak tele na nový vrata.

Nejhorší na těhle zborceních je, že je musíte přijmout. Ten pocit prázdna v hlavě i břiše, chvilkový vypadnutí nervový soustavy a uvolnění svalu, kterej drží pusu zavřenou. Na chvíli máte svůj soukromej dojem, že skončí svět. V ten moment by nás neudivilo, kdyby začlo pršet pivo a stromy rostly obráceně. Víte, co myslím? Cesta ke smíření je všelijaká (třeba můžete celý dopoledne brečet, ale moc to nepodporuju ;)) a čase se tam dostanete.

A hlavně s každou další jistotou, která není, se ujišťuje o tom, že anything can happen má i tu negativní stránku.

21 "tam", kde chci žít

11. března 2013 v 12:58 | Ta Obyčejná
1. Tam, kde nevyšlo z módy tvářit se normálně. Čili to znamená, že na místě, kde neexistuje duckface ani tvařímsejakblbkaprotožejetopseudosexyface.

2. Tam, kde se holky nesvlíkaj za lajky. Dneska mi na zeď skočilo, že nějakej můj nadrženej kamarád lajknul fotku, pod kterou bylo napsáno něco ve smyslu: za lajky přijdou odvážnější fotky. Na to mi v hlavě bliká pouze odpověď: Jestlipak tvůj tatínek ví, že jeho malá čtrnáctiletá holčička je facebooková Miss Odbraný tanga?

3. Tam, kde je slušnost samozřejmostí. Nojo, nechci moc. Jen přijít do obchodu a slyšet odpověď na pozdrav, necítit se provinile, že si platim kartou a tak. Někde, kde je normální bejt slušnej a ne bejt preventivně hnusnej.

4. Tam, kde nenadávaj úplně na všechno. Potřebujete komentář?

5. Tam, kde jsou lidi aspoň trochu hrdí, že tam žijou. Můj blog už párkrát zažil článek o vlastenectví a pořád to neni pro mou dušičku dost.

6. Tam kde nezvolili Zemana. Nojo, pořád to těžce nesu.

7. Tam, kde se netloustne po čokoládě. Připadně po všechn ostatních jídlech. Představa, že netloustnu z toho, že se na tu čokoládu jenom podívám je božská.

8. Tam, kde je dostatek starejch voňavejch odrbanej knížek. Nejlépe veškerá klasika, v nejstarších vydáních a s příběhem o tom, kdo všechno tu knížku četl.

9. Tam, kde neexistuje špína za nehtama.

10. Tam, kde se akceptuje nedokonalost.

11. Tam, kde je jídlo opravdu jídlo a ne chemie. Ja nevím. Prostě nechápu, proč se ty věco nedělaj poctivě, proč ty prachy tak hejbou světem. Kdybysme na to všichni koukli trošku dětsky a ajednoduše jako já a primární prioritou byla kvalita a spokojenost a ne prachy, tak by se do jídla nemuseli cpat všechny ty hnusy. A nemusí se jednat a priori o jídlo, ale tak nějak o všechno.

12. Tam, kde lidi nejsou svině. Příklady z minulosti - války, genocidy, diktatura. Dnešek - šikana, násilí, sekty. Proč?

13. Tam, kde je ve školách kvalitní tělák. S dobrým učitelem může bejt tělocvik jedním z nejlepších předmětů. Dá se to udělat tak, že to bavi i ty, co jim sport nejde. Ale úroveň tělocviků na dnešních školách... Kdyby se tam zapojilo aspoň protažení, proboha.

14. Tak, kde děti sklopěj uši a šoupou nohama, když jsou v průseru. Na místo fakovaní učitelů. Bez úcty a respektu.

15. Tam, kde jsem femme fatale Tomáše Kluse, popřípadě jiného šampióna mého srdce.

16. Tam, kde jím sýr, ryby, houby, lištěniny a nechce se mi zvracet.

17. Tam, kde nejsou vztahy středobod světa.

18. Tam, kde jsou hory.

19. Tam, kde umím zpívat, hrát na kytaru a malovat.

20. Tam, kde je opravdová láska opravdová a jen jedna.

21. Tam, kde budou všichni šťastní a spokojení ( a pak teda nebudou hnusný a zlý svině ;).

Ono by stačilo, kdyby taková přáni mělo víc lidí. Protože, kdyby lid chtěl - mohlo by takové místo být téměř všude (jasně, že s horama nehneš a čokoláda netučná nebude, ale vy víte co myslím ne?).


15 důvodů, proč nebejt v depresi.

9. března 2013 v 14:21 | Ta Obyčejná
V poslední době depresí trpí kde kdo. A já přináším 15 důvodů proč jí netrpět, zvláště, když tou opravdou depresí zase tak kde kdo netrpí.

1. Neni to zas takový terno. Vážně dámy a pánové, koukněte na to trochu cynicky. V dnešní době nikoho vaše deprese nezajímaj. Každej má svýho bordýlku na písečku dost a to, že jste přibrali dalších deset kilo, což vás doopravdy drtí, vážně nikho nedojme.

2. Vždycky může být hůř. Úplně vždycky se to může posrat ještě víc, opravdu. A pokud už se to posralo, klidně čekejte další průser. Štěstí přeje připraveným.

3. Svět je krásnej. No fakt, jen na něj občas mrkněte přes růžovější brejle. Ono nic neni tak tragický a s pozitivním přístupem se dá přežít všechno.

4. Pořád si z toho můžete udělat srandu. Nenabádám vás k tomu, abyste se řehtali na pohřbu svý babičky, ale s humorem jde všechno líp. Černej humor je sice věc ošemetná, ale nechtece-li aby vám jeblo, je to zaručenej způsob pomoci.

5. Nejste sami. I kdybyste byli nejzoufalejší forever alone osoba ve vesmíru, vždycky se najde někdo, kdo je na tom stejně, ne-li hůř. A někomu tohle vědomí pomáhá.

6. Život je jen jeden. A pokud ho chcete prožít s žiletkou na ruce, your choice.

7. Existuje sport. Můžete jít běhat, jet na kole, plavat, skákat přes švihadlo... Všechny problémy jdou na chvíli stranou, když zrovna zvracíte vlastní plíce.

8. Vypatlaný filmy. Budete na ně koukat, když budete depkařit. Každá minuta vypatlanýho filmu (Babovřesky například) zabije jednu vaší mozkovou buňku - to chcete?

9. Nakonec si můžete založit blog. A psát tam o každým pocitu co vám projel hlavičkou. On se najde někdo, kdo to s vámi bude sdílet.

10. Kafe. Kafíčko a dortík. Cheer you up!

11. Chlast. Tak když nevyjde nic jinýho viď :D.

12. Je to otravný. Fňukání a pseudodepky jsou fakt nudný. Brečet nad píčovinama. Keep smile je mnohem příjemnější způsob, zamyslet se nad malichernostma a dojít k tomu, že jsou to malichernosti.

13. Fotbal. Asi by to mělo spadat pod ty sporty, ale fotbal je prostě pan Sport. V televizi, live, na kompu. Už jen pro to stojí žít.

14. Depkaři vyšli z módy. Jakože fakt.

15. Je milion věci, kvůli kterej stojí za to nebejt v depce.