Zdarec.
Dneska jsem došla k důležitému (zejména pro mě) pochopení. A protože bych vás nerada okrádala p to, co se mi honí hlavou, tak se o to podělím. (Nechcete-li to vědět, smůla. Prostesty jsou marné.)
Téma týdne jsem teda pojala trošku jinak a tak se nám z výstřednosti stala vystřednost. Přesněji
vy-střednost. Jakože to zájméno vy je ve středu pozornosti. V podstatě, že Vy jste středem všeho. A teď možná zklamu všechny obětavé lidi dobré vůle, protože to nemyslim tak, že vy (jako lidi obecně) jste středem mého zájmu a já (i vy) bych se měla rozdat pro druhé.
Rodina a kamarádi jsou pro mě osobně středobodem zcela samozřejmým. Často se starám, alespoň potichu sama pro sebe, záleží mi na nich a jsem ochotná lecos obětovat. Nevím sice jak to působí na ně, ale sama pro sebe vím, že to tak prostě je. Jenže žijeme ve světě, kdy je vždycky něco za něco (čímž se dostáváme pravděpodobně k jiné skupině přátel a od rodiny, protože tam to takové úplně není). Občas je tohle pravidlo docela sympatické. Za vtípek smích, za úsměv panáka, za hezkej večer pusu na rozloučenou, za srdce život.
To jsou ty hezký věci a asi by to tak i mělo fungovat, aby lidi jenom nebrali. Jenže tím se vlastně dostávám k tomu, že to tak je. Lidi čím dál víc jenom berou. Obyčejná slušnost a ochota se ztrácí a jak řekl Klus, raň než budeš raněn, je na programu taky častěji. No právě tohle všechno mě přivádí k tomu, že bych si já sama i ostatní lidi, kteří na to pak dojedou, měla uvědomit, že nakonec na to zůstanu sama. Dneska mi v jednom kratičkým problesknutí došlo, že ikdyž člověk prý na nic není sám, tak jedním z těch nejdůležitějších vztahů je právě ten, co máme sami se sebou.
Celý je to asi zmatený, ale v podstatě jsem chtěla říct: Vztah, který si zaslouží mou plnou pozornost a péči je právě ten, který mám sama se sebou. Protože nakonec na to stejně budu sama. Takže až budete třeba příště přemýšlet nad tím, že odjedete do Anglie, abyste pracovali sami na sobě - jeďte. Nezůstávejte doma třeba kvůli tomu, že by se vám stýskalo, nebo že byste přišli o kamarády. Nebuďte jako já. Stejně o ně přijdete. (Jako ne že by nebyli dobrý nebo opravdový, ale většinou se ty cesty stejně rozejdou, rodina se taky tak nějak rozprchne a není všude.)
Ve svý podstatě je to smutný, když pomalu přestávám věřit, že v tom člověk sám neni, ale doufám, že mě to alespoň dovede k tvrdší sebepráci. A pro vás mám to slovo ještě jednou. Vystřednost. Vy jste to hlavní.
(S)mějte se.
PS Kdybyste byli v mý hlavě asi byste to pochopili líp. Takhle chápu, že se to dá chápat jinak ;).
