Prosinec 2011

O obyčejnosti a pózérství

30. prosince 2011 v 13:05 | Ta Obyčejná |  Úvahám podobné
Jsem šílené individuum, nesnáším přetvářku, poslouchám dechovky a nenávidim růžovou, seru na váš názor, kočky vraždim pohledem a nikdy se nesměju, zkritizuju všechno co mi matka koupí, protože pro mě nic neni dobrý. Nemáte na to se semnou kámošit, protože já jsem fakt divná a chci abyste ke mně vzhlíželi. Učitele mám v píči, jsem moc chytrá na školu. Můj názor je to hlavní, všechno co je málo šílený je špatný. Nejhorší na celým světě je všechno co neni originál! Já se narodila jako originál, tak nehodlám chcípnout jako kopie.

Vážně? To jsou všichni tak strašně šílení, dokonalí a originální? Poslední dobou, když narazím na nějaký článek, který psal autor sám o sobě, tak je to minimálně z 80% procent něco jako v úvodu mého článku. Pořád potkávám lidi, kteří jsou buď "magoři s dvojí osobností" nebo "jim je totálně u pr..něčeho co si o nich kdo myslí" a tak dál, protože to je originální. Nikdo nechce bejt obyčejnej, jasně. Ale čím víc se všichni snaží být kůůl, tim víc jsou všichni stejný a míň sami sebou. Tahle póza mě vždycky dokáže vytočit, možná proto, že jsem si dřív myslela, že je to super. Hltala jsem články "zlých, odsuzovaných, ale oblíbených" blogerů, fascinovalo mě, jak jim je všechno ukradený, protože oni jsou boží. Oni nesnáší komerci a konzum, oni by dali Hanně Montaně na držku (tak jo, přiznám se, v tomhle jsme za jedno ;), oni by nejradějí spálili celou twilight ságu, oni by nikdy nevylezli ven bez svejch proužkovanejch duhovejch silonek, oni nevydrželi bez brka ani pár hodin, oni už jsou totálně odepsaný nebo naopak totálně nejlepší. Jasně, teď to nehorázně přehánim, ale prostě je to tak. Kdyby to takhle bral každej, tak žijem ve světě nebláznivejch bláznivejch pózérů.

Tím samozřejmě nechci říct, že to všechno jsou lži. To ne. Jen chci poukázat na fakt, že to tak občas je a místo bláznivýho podivína máte za počítačem normální holčinu, která chce bejt prostě zajímavější a tak nahodí pózu, protože si nepřipadá dost zajímavá. Možná taky proto jsem se rozhodla, že já budu Ta Obyčejná. Nemám dojem, že jsem maniak ani blázen, jsem normální (aspoň doufám), zajímá mě co si o mě lidi myslej a rozhodně si nepřipadám povýšeně, spíš naopak. Jsem trochu trdlo, když si upálím (omylem!) kus řas, ale to jsou všechno ty neuvěřitelný náhody, který se občas stanou a nedělají z nás něco co nejsme.

Přála bych si, aby víc lidí ukazovalo vážně sama sebe a taky abych to i já svedla líp. Tak. Teď si stoupnu do středu, vy si stoupněte kolem a začněte házet kameny ;).

(S)mějte se :)

P.S. Vážně čekám, že to vyzní jinak než jsem to napsala, protože to se prostě taky stává.

Absolutně nevánoční poésie

24. prosince 2011 v 12:29 | Ta Obyčejná |  Složeno z veršů
Zdrávím do Štědrého dne. Jediné co co dnešním dnu vím je, že rozhodně neuvidím zlatý prase, možná proto, že dodržuji pravý opak půstu. Od minulého článku je mi líp, prostě se asi neumím topit v depresích ;). O další věci, kterou neumim jsem si trošku zaveršovala.

Moje srdce buší do žeber,
v žilách mi hučí krev.
Mám nějaký ty zuby,
ruce a pár střev.

Když potřebuju vzduch,
cítím pohyb vlastních plic,
můžu stát a můžu chodit,
ale třeba chci víc!

Chci znát tu touhu,
touhu ti dovolit,
ty moje žebra zlámat,
jen když budeš chtít.

Dát ti každej nádech,
každý mrknutí
i všechny úsměvy,
křídla z bílejch perutí.

Ale nejspíš to ještě neumim,
to slavný milování,
a tak si s tebou budu zas jenom hrát,
než tě budu chtít pořád, bez přestání.

Nic o ničem

15. prosince 2011 v 22:56 | Ta Obyčejná |  Obyčejné žití Té Obyčejné
Tak jo, asi je čas na další z převelice zajímavých vylití myšlenek z hlavy. Dneska písemně na blog, zítra opravdově.

Pocit, že vstanu, až mě zase něco srazí, mě dávno opustil. Poslední dobou mě sráží pořád něco a mě se docela, ale jistě podlamujou kolena. Každej krok je zase o něco těžší. Uklidňuju se na fitboxech, plavání, spinnincích, aerobicích (v uplynulém týdnu všechno aspoň jednou, haha), ale to strašně leze do peněz, tak mám po ptákách. Po večerech je mi fakt debilně. Je to nějaký zdecimovaný, nejspíš celou tou situací a já jak vidim, že jsou všichni divný, uvědomim si, že to vlastně všechno na hovno a nespim. A když spim tak se mi zdaj kraviny. Nebo se horkotěžko peru se slzama. Chci aby to bylo pryč. Chci abychom byli všichni aspoň trochu sťastný, protože si myslim, že po tom všem bysme si tu trošičku zasloužit mohli.

Mám stavy, kdy mi v hlavě bliká velkej černej nápis: ,,Fuck it all!", popř. ,,Fuck it all and run!". Bohužel jsem asi nevyéčitelnej, naivní a pitomej optimista, tudíž když projíždim fejsbůůk a čtu ty ufňukaný shity jinejch lidí, mám chuť zařvat: ,,přestaňte brečet, život je krátkej, tak jděte s timhle doprdele!". Život je sice krátkej a já to moc dobře vim, ale teď jsem na bodě, kdy s ním nijak zvlášť nehýbám a moje uklidňující heslo: kdo ví co přijde, začíná dost rychle ztrácet sílu, stejně jako já.

Tady to raději utnu, bůhví co by z toho vylezlo. Už se z toho ani netěšim na Vánoce. Rýmju skoro furt, ale kloudný věci z toho nelezou, musim poprosit Nicol, aby mi poslala moje vlastní básničky, co jsem jí posílala v dopisech, protože sem jouda a nikam sem je nenapsala.

(S)mějte se! Aspoň vy ;)