Květen 2011

O hokeji a fotbale.

6. května 2011 v 18:41 | Ta Obyčejná |  Pisálkova snaha


Po dlouhé době jsem se rozhodla, že napíšu článek do této rubriky. Jedná se o cosi, co se má podobat úvaze. Uvědomte si prosím, že jde jen o můj názor a nikomu ho nevnucuji.

Asi všichni už jsme někdy odpovídali na otázku: ,,Je lepší hokej nebo fotbal?" a mnozí z nás odpověděli, že ,,jim je to teda upřímně jedno a nemaj čas na takový kraviny", ale já se o tom chci malinko rozepsat. Já osobně se nerozhoduji ani pro jedno. Může za to citovej vztah.
Jako malá jsem strávila hodiny a hodiny na našem vesnickém fotbalovém hřišti a mohla jsem si vykričet svůj hlásek, jak moc jsem chtěla podpořit tátu a vůbec celej ten tým. Obdivně jsem se dívala na nadšení s jakým náš tým rval míč do brány, na tu radost, když vyhráli a nicneříkající úsměvy a plánovaní zapíjení žalu v případě prohry. Většinu letních víkendů jsme trávili grilováním a později hrou fotbalu. Tátové, synové a dcery bosky lítali na takovym malym plácku u bytovek a snažili se o kopanou. Mámy to sledovaly od ohně, řešili svoje věci a smály se. Časem jsme s kamarádkama dospěly k rozhodnutí, že nám nestačí se dívat a připojily jsme se ke klučicí přípravce. Byly to nejlepší časy. Pak přišla dlouhá pauza, kvůli volejbalu.
Zhruba o pět let později vznikl tým holek. Máma byla sice z počátku proti, ale nejspíš jí došlo, jak moc mi fotbal chyběl. Nikdy, nikdy si nepřestanu vyčítat, že sem tehdy by kopačky nechala ve sklepě, mohla sem teď být tam, kde ještě rozhodně nejsem. Najde se málo lidí, kteří se nediví, že dělám zrovna fotbal. Zato se najde spousta, těch kteří to odsuzují, prohlašují, že fotbalisti ,,jsou héérečky" a nic kloudnýho z toho nekouká. Uznávám, kluci co si myslej, že jsou něco víc, nosej se jako pávi a nikdy by svoje sluneční brejle od Vittona nevyměnili, válej se po hřišti jako by byli z cukru, to není to pravé. Ale proti tomu všemu stojí obrovský odhodlání vyhrát, dát do toho všechno, bojovat do posledního dechu, kousnout se a udělat něco pro svůj tým, úžasná týmová spolupráce. Vidím to hlavně na nás. Všechny překousáváme bolest nataženejch svalů, zvkrnutejch kotníků a bůhví čeho ještě, jen abysme mohly hrát. Nejlepší jsou takový ty vyhecovaný napjatý zápasy. Nejradší mám ty vesnický, liga neni pro mě. A přesně o tom je i hokej. Jde tu o tým. O radost, kterou můžem sdílet se spoluhráči. O sílu se zvednout, když nás soupeř srazí k zemi.
Hokej se pro mě stal oblíbenou zimní aktivitou, po loňsku, kdy nám sami rybníkoví hokejisti nabídli, ať jdem hrát taky. Byly jsme příjemně překvapené, jaká je to sranda.
Momentálně hromada lidí žije mistrovstvím. Dnešní zápas bude asi něco. Víc jak polovina národa bude u televize, v hospodách nebo přímo na staďáku držet palce, skandovat, jásat nebo zoufat. A přesně o tom to je. Ať už je to fotbal nebo hokej, vždycky se najde někdo, kdo bude fandit do vykričení hlasivek a někdo kdo bude hrát ze všech sil. Tak proč si vybírat?