Únor 2011

Umění nespat

17. února 2011 v 17:38 | Ta Obyčejná |  Složeno z veršů
Po spánku touha,
z oceli víčka,
ztrhaná ramena,
povadlá líčka.

Hlavou na polštář.
Závoj ze snů zšed,
po pár hrůznejch obrazech,
bdělost přijde hned.

Bloumání po nocích,
umění nespat.
Není to příjemný,
nevstávat, nestlat.

A ty hlasy v mysli,
poslouchat na slovo,
utíkat před snama,
mít hlavě olovo.

Není to dobrý,
umět nespat,
taková šílenost, 
měla by se trestat.

Spěte.

Troška chmurné poezie z doby, kdy mě spánek neměl rád. Sice to není nic moc, ale pro začátek aspoň něco ;)

Metaforické autíčko

14. února 2011 v 16:37 | Ta Obyčejná |  Obyčejné žití Té Obyčejné
Panorámo
Výhled z lanovky

Mám nový plán. Teda, spíš další plán. Mám v plánu, až někdy v budoucnu, strávit delší čas na horách. Je jedno jak, jestli instruktorováním nebo pobíháním po baru horský hospůdky. Když jsem prvě spartřila sjezdovku, chtělo se mi brečet. Tragický. Ale po přesunu k těm dražším a lepším kopcům a po ujetí několika kilometrů na běžkách jsem si řekla, že bych tam chtěla zůstat. Azurový nebe, manžestr na sjezdovce, snowpark, tratě na běžky - co víc chtít. Tenhle lyžák byl divnej. Chybělo tam to nadšení. Snad jenom já jsem sváděla ty vnitřní boje, kdy jsem sama sebe přesvědčovala, že ten kopec prostě vybruslim. Víte, nedá se moc běžkovat v doprovodu kyselejch xichtíků spolužaček, zvláště když jste namachrovaná píča, protože jedete malinko rychleji. Celkově to bylo..divný.

Stejská se mi. Chybí mi to co bylo, nejspíš proto, že přestavám věřit, že to ještě někdy bude takový. Po nocích si říkám: ,,Smiř se s tim, přiznej si to! Čas nevrátíš, tim že nad tim budeš přemejšlet to nezměníš..Kurva..!" Taky přestávám mluvit sprostě. Začnu víc bojovat za svoje vlastní cíle, nechci aby to dopadlo jako na horách. Byly jsme druhý, protože jsem do toho nedala všechno. Kdybysme byly druhý a já věděla, že sem udělala všechno proto, aby mě ten týpek nedojel, nevadilo by to. Chci prostě plnit svoje očekávání. 

Včera mě napadlo, že žití je občas jako dálnice. Jsou období, kdy projíždítě úsekem, kde je spousta sjezdů někam..můžete si vybrat. Ale pak přijde čas, kdy je cesta prostě rovná a musíte jí přečkat. Vydržet dokud se nějaká odbočka neobjeví. Přesně tam jsem já. Čekám. A když se podívám do cestovních záznamů, zjišťuju, kde jsem špatně odbočila, kde jsem jela oklikou. Uvědomuju si ty chyby a všechno. Ale jak říkám, pořád ještě čekám.

(S)mějte se!..:D 

P.S. V mém metaforickém autíčku to duní Kabátama..;)