Listopad 2010

Čáry máry fuk! A máš rýmu..

10. listopadu 2010 v 17:21 | Ta Obyčejná |  Obyčejné žití Té Obyčejné
Kdesi v Londýně
Osm. To je počet čajů s nechutnou dávkou medu, které jsem za dnešek měla.
Nula. To je výsledek mého úsilí.

Mám docela strach, že mi zítra doktor napíše další antibiotika čímž mě na další týden odřízne od lidí. Kašel mám pořád stejný v kombinaci s tím co si k tomu mamka (popřípadě doktor) přimyslí. Například minule mi vykouzlil rýmu, z ničeho nic.
Další antibiotika by mi znemožnili řádně oslavit jak konec sezóny tak moje narozeniny, což je věc velice nemilá.

Ve škole jsem nebyla bezmála dva týdny. Vlastně zítra pokud to vyjde se tam zastavím na tři hodiny a v pátek máme volno. Pokud to vyjde, tak bude pátek věc velice příjemná. Neskutečně se těšim na nějakou civilizaci neskládající se z mé rodiny, popř. psů. Tohle těšení se ukáže jako zbytečné v případě, že ten test kdy mi vrazí cosi do prstu vyjde špatně. Och, začínám z toho být v depresi.

Né vážně, už přes týden nedělám nic jiného než, že ležím, sedím, čtu, jím a koukám na televizi. Mám pocit, že se moje tělo rozteče a nezbyde ze mě nic než hromádka rosolu s očními bulvami. Ani se nemůžu zmínit co se v mém životě děje, protože se prostě neděje nic. Hmm... Vlastně je to docela deprimující, vedět, že jste zabili více než týden nicneděláním. Takové plýtvání časem. Život je krátký.  A já nevím co si mám přát k narozeninám, ne proto, že bych měla milion nápadů, ale protože se mi zdá, že nic zas tak akutně nepotřebuju. A přitom potřebuju spoustu věcí. Život není o tom co máme, ale co prožíváme. Hm..

Ta fotka je pořízena kdesi v Londýně. Vlastně bych se do Londýna na chvíli vrátila. Nebo kamkoliv. Na Sella Rondu například, s novýma lyžema od Ježíška. Připomenout si ten pocit, sjíždět nekonečnou sjezdovku, občas si skočit a rozflákat se. Pak vyměnit lyže za prkno a padat zas a znovu..Úžasné.

Mějte se a přidržte mi pěstičky ;)

Popíjím čas

2. listopadu 2010 v 17:24 | Ta Obyčejná |  Obyčejné žití Té Obyčejné
DOUBLEDACKER
Sem nemocná. V tu nejlepší vhodnou dobu (představte si obrovské ironické uvozovky).
Prošvihnu všechny tréninky před posledním zápasem, nepůjdu na basketbalový turnaj, ale hlavně mám pocit že se mi vaří krev v těle, nehledě na snahu mých plic dostat se ven z mého těla. Na to, že po návratu do školy nejspíš slíznu zas nějakou tu čtyřku nebo dokonce bůra nekoukám už vůbec.Teď mi nezbejvá nic jinýho než ležet na gauči přikrytá dekou mého oblíbeného klubu, popíjet čaj a poslouchat babičku jak se děsí zápalu plic, zánětu průdušek nebo čtyřek na mém vysvědčení. ,,Já pak budu trnout hrůzou, aby se mě někdo nezeptal na tvoje vysvědčení" prohlašuje a kroutí hlavou. Achjo...

Nějak mi došla slova, nebo spíš inspirace. Nejspíš se ve mně uvařila. Ale nedala jsem se sesmolila sem pár veršů. 

Přikrytá dekou,
v ruce šálek,
popíjím čas.

S úsměvem na rtech,
do věčných dálek,
vracím se zas.

No a právě tady jsem se zasekla a nemůžu to domyslet dál. S hrůzou zjišťuji že tenhle článek píšu už skoro dvě hodiny. Pořád mě od toho vyrušuje kašel, mamka nebo absolutní nedostatek inspirace.  

No nic Milá dítka, jdu zase lenošit (popřípadě si zahrát nějakou nenáročnou hru na wii :)) 
(S)mějte se..;)