Srpen 2010

Kdo by žil v tichu, když existuje hudba?

26. srpna 2010 v 14:34 Úvahám podobné

Kdo by žil v tichu, když existuje hudba?

Kapky deště dopadající na střechy aut, bouřka zuřící za oknem, tlukot srdce, šumění lesa, zpěv ptáků... To všechno dokáže zabít ticho, ale vyrovná se to hudbě? Nemluvím o počítačových patvarech typu Lady Gaga, myslím hudbu. Stačí pár obyčejných, k sobě jdoucích tónů, klidně beze slov. Jednoduchou výstižnou melodii. S hudbou jde všechno líp, snít, usínat, přemýšlet, běhat.. 

Pouštím si Mad world, když se mi chce brečet, Hey soul sister, když se chci smát, Takin back my love, když jedu na kole, I promise myself když chci tancovat... Hudba sbližuje, ubližuje, léčí. Hudba je všude. Miluju pocit se sluchátkama v uších. Nikdo neslyší co já, miluju jak mi to duní v uších, jak nevnímám okolí. Hudba je nedílnou součástí života nás všech. Hudba existuje ve všech podobách. Pomalá, smutná, vášnivá, rychlá, vtipná, strhující, nespoutaná, divoká. Hudba je všechno a nic. Drze se u nás zabydlí a nechce jít pryč.
Klávesy

Chabé fotografické pokusy

25. srpna 2010 v 11:16 | Ta obyčejná ^^ |  Obyčejná s foťákem
Tady jsou tři mé rádoby povedené fotky ze včera... Zdá se mi že nehorázně trpí zmenšováním. Z krásných třítisíc pixelů na pouhých 680? Strašné...

Moje oko
Moje oko, zase..:D Miluju si fotit oko. Je to první snad povedená fotka s manuálně nastavenou clonou..;)

Malboro
Tohle je černobílé počítačově...
Pes Naruby
Pes naruby... Jinak pózovat nechtěla..:D

STRACH, který stojí za to

17. srpna 2010 v 11:30 | Ta obyčejná ^^ |  Úvahám podobné
 Jak každý z nás asi ví, existuje spousta strachů. Strach z něčeho, o někoho..Nemá cenu se tady o tom rozepisovat. Ale je mezi nimi jeden, který mám ráda, jeden který stojí za to.
 Tenhle strach zažívám docela často, zpočátku se mi nelíbí, ale pak si říkám, že je vlastně fajn. Určitě to znáte. Jestli ne, můžete si to představit... Stojíte ve frontě k zápisu, nahlásíte svoje jméno a necháte si na nohu lihovkou napsat číslo. Pochybujete o správnosti svého rozhodnutí, napadá vás obrovská spousta věcí, která by nemusela vyjít, máte STRACH. Pak se ozve výstřel a vy vystartujete. O dvě hodiny dýl máte za sebou šest set metrů plavání, 30km na kole a čtyři kilometry běhu. Stojíte na třetím místě stupínku vítězů a pozoruje obdivné pohledy ostatních. A vy si říkáte: ,,Zvládla jsem to! Je mi patnáct a jsem třetí v kategorii žen.."
  Zbývá pár vteřin do doby, kdy se ozve píšťalka rozhodčího, která znamená začátek nejdůležitějšího zápasu sezóny. Andrenalin stoupá, tep se zvyšuje, chce se vám zvracet a cítíte STRACH. Bojíte se že to zkazíte, že připravíte vlastní tým o postup. Pak přijde první balon a vám se povede kopnout do něj správně, první byť malý úspěch vás přímo nakopne a ten strach vás opouští. Pak už jen běháte po hřišti a snažíte se vyhrát.  Po devadesáti minutách se znovu ozve hvizd. Jásot, řev a radost z vítěství. To by nebylo, nebýt strachu.
 Koho by bavilo cokoli dělat, aniž by měl trochu strach? Mělo by cenu hrát zápasy aniž byste jste se báli prohry? Mělo by smysl odstartovat v triatlonu bez strachu, že nedoběhnete do konce? Nejspíš ne. Podle mě je strach dobrá věc. Ještě lepší je ten strach překonávat. Stojíte na kaberně u rybníka, zády k vodě. Hrozně byste chtěli umět skočit šipku pozadu, ale máte strach. Můžete se utopit, zlomit si vaz, přetočit se a narazit do kaberny, dát si placáka... Nakonec se tomu strachu podíváte do očí, odrazíte se, letíte vzduchem a skončíte ve vodě. Šipka byla sice nepovedená, ale strach byl překonán. Teď už to můžete zkoušet pořád znovu a znovu, dokud se to nepovede..
Najednou jste, aspoň na malou chvíli, svobodní...