O velkym zlym (blogo)světě

22. června 2015 v 23:20 | Obyč |  Úvahám podobné
Zdravím.

Poslední dobou (hooooodně dlouho) jsem jen takový tichý čtenář blogů, ke článkům se moc nevyjadřuju, často něco přečtu, hlavou mi prolítne názor a čau, odcházím. O diskuzích si pořád myslim to samý - hemží se to tam debilníma názorama, hloupejma hádkama a člověk udělá jedině dobře, když se do toho nezapojí.

Ale jednak mi přišel výhružnej e-mail, že můj blog zrušej, když se nepřihlásim (a uznejte to by byla škoda - třeba si za deset let budu chtít připomenout, jakej jsem byla přemoudřelej kretén) a druhak - napsat svůj článek je nejlepší způsob jak náhodnejm čtenářům (jestli ještě existujou) nacpat svůj názor (k tomu cpaní se ještě vrátíme).

Spíš než o těch nespočetnejch pozitivech to bude o tom, co mě sere. Jako například boom s článkama typu "22 příznaků toho, že jste holka", ze kterých sice vyčtete, že jste holka, když se chováte jako vypatlaná slepice, což podle mýho hází na normální nedrůbeží ženstvo špatný světlo, přehnaně to generalizuje a podobně, ale i ten název je nebetyčnej blábol, protože k tomu bejt holka vám stačí frnda (prsa jsou spíš trochu optional, to se různí). A když nic, tak to nebývá nic originálního/zajimavýho/inovativního/obohacujícího a taky už to bylo všechno na cilichili. A sere mě to proto, že existuje i pár dobrejch "seznamovejch" článků a tyhle, co dobrý nejsou je akorát taky degradujou. Pod většinou takovejch článků je navíc darda oslavnejch komentů, což vede k další vlně takovejch článků.

Poslední dobou mě taky udivuje, co všechno se dostane na titulku. Sem tam se tam objeví něco fakt zajímavýho, dobře napsanýho, něco o čem si fakt myslíte, že by to na titulce mohlo být. Ale to je jen občas. Nejčastěji se tam objevujou rádoby kontroverzní články, který ve výsledku vůbec kontroverzní nejsou. Dokonce ani zábavný nejsou. Pak taky takový to klasický brečení nad životem. Jako já vím, že k tomu byly blogy prostě zrozený. Ale za prvé si nemyslim, že by se na titulku měl dostat článeček o tom, že šestnáctiletá holka ještě neměla kluka a za druhé si myslim, že by si lidi měli uvědomit, že svět je i trochu zlej. Víte, jak to myslím - v Africe maj děti hlad (a stěhujou se k nám), na Filipínách prstíky rozpíchaný od šití kalhot (třeba těch vašich) a tak dále. Připustit si to a virtuálně nebrečet nad každou smutnou věcí, která se stane (přičemž se to brečení dost často omezí pouze na ten danej článek a pak jako zázrákem přejde), by z blogu taky udělo lepší místo. A pokud je to tak, že se o danou věc opravdu někdo zajímá, reálně s ní něco dělá, zažil jí a chce šírit osvětu, tak jo, ten článek na titulce chci, ten chci číst. O tom, jak jsou ty články často o něčem jiným, než slibuje jejich propagace, je zbytečný psát.

Co mi ovšem pohybovalo hlavou zleva doprava poslední dobou nejvíc, je ten nechutnej mediální hyenismus. Viz poslední případ z Katkou. Jako je to smutný, je to smutný jako tísíc dalších smutnejch věcí, který se každej den stanou. Problém vidím v tom, že nevěřím snad ani jednomu soucitnýmu článku, kterej byl napsanej lidma, kteří ji dost pravděpodobně ani neznali, ani nečetli její blog. Sere mě, že v každý takový události je lidi šťouraj ještě věky po tom, co se něco stane. A zkoušejte mi tvrdit, že v tom je 100% soucit nebo náhlý osvicení, po kterým přijde absolutí revoluce mysli a vnímání světa a s tím související potřeba o tom napsat lidem. Protože není.

A závěrem se vrátím k tomu cpaní vlastních názorů ostatním. Uvědomuju si, že jsem to právě teď udělala, ale bylo to na mým blogu, kam můžete přijít, přečíst si ho, okomentovat, nesouhlasit, jak je libo. Ale v týhle chvíli je důležitý si uvědomit, že přestože máme právo na svý názory a svobodu slova, což je fajn, přichází s tim i kapka zodpovědnosti a soudnosti. Jádro pudla je v tom, že bych uvítala, kdyby chytráci, co ten jinej názor maj, uznali, že já můžu svůj a přestali se mě pod náporem blbejch a nekonstruktivních komentů obrátit na "lepší stranu". A tím mě a svůj myslím každýho jedince (prostě obecně), kterej se k něčemu vyjádří, ne přímo sebe, protože jak jsem psala, naučila jsem se do diskuzí přehnaně nezapojovat. Ačkoli si myslim, že je to boj s větrnejma mlýnama, představa tolerantních diskuzí na úrovni je moc hezká.

A teď ještě upozorním na pár věcí, než tenhle článek pustim ven. Vždycky to chce trochu nadsázky a nadhledu (nikdy jsem si nebyla jistá, jestli tyhle dvě věci nejsou dost podobný). Taky to, že neuznávám zbytečně zhovadilý diskutování neznamená, že mě vaše názory, nebo kritika nezajímá - zajímá. To, že je tu milion (pro mě) zbytečnejch článků nerovná se, že jsou všechny blbý. Blog.cz disponuje i několika kvalitníma blogerama, který nebude jmenovat, protože za a) by jim stouplo ego (asi) a b) ani nevěděj, že existuju, čili je to bez významu a c) spoust si jich nepamatuju.

Dost si myslím, že tohle bude jeden z těch přemoudřelejch kretenskejch článků, nad kterejma mi po deseti letech udiveně vyjede obočí vzhůru, ale jak jsem psala, ta výhružka.

 

Makes my days V.

10. prosince 2014 v 22:15 | Ta Obyčejná
V tomto čase. který ač je předvánoční mi předvánoční nepřijde, pocítila jsem potřebu ozvat se blogo světu. Napsala jsem sice jeden dva nějaký výlevy o tom, jak smutnej můj život je, ale nakonec jsem je s pomyslným okřiknutím sebe sama zase zavřela do šuplíku. No a protože se mi zdá, že průsery mé i ostatních přicházejí ve stále častějších intervalech, rozhodla jsem se povznést náladu veselým článkem. Vážení, dalších pár věcí, které mi spolehlivě udělají den.

1) Když mi někdo podrží dveře a ještě zbyde chvilka na small talk. Abyste tomu rozuměli úplně, nemám potřebu krafat s kde kým, ale tohle se mi naposled stalo ve škole, s někým, kdo semnou (nejspíš) chodí na přednášku a mě to v tom ubrečenym a mlhavym pondělku přišlo prostě fajn.

2) Jít na pivo. Ani moc nezáleží s kým, ani nezáleží na tom jestli pijete pivo. Jít na pivo totiž znamená většinou příjemnou interakci s okolním světem, která má netušené možnosti. A přesně tak, děti, se stane, že se z JEDNOHO piva vracíte prvním ranním metrem.

3) Nová kapela, která rozšiřuje váš playlist. U mě jsou to za poslední dobu rozhodně AM, kteří jsou tak nádherně nemainstremový (teda jako v mým okolí, jinak je to asi bída), že většina lidí ani neví, o čem mluvím. A prostě mě teší takový to sladký očekávání u každý písničky, kterou jste ještě neslyšeli, pak to rozhodování, jestli se vám vlastně líbí a když to vyjde, tak i první jejich koupený (případně alespoň stažený) album.

4) Když si uvědomíte, jak moc skvělý máte kamarády. A nemyslete si, že tohle je věc, kterou plnou vahou chápete každý den. Jsou okamžiky, kdy tu vděčnost ucítíte plnou vahou a já mám ráda ten přiblblej úsměv, kterej mám a taky ten pocit, kdy si na prchavou chviličku myslíte, že je všechno sluníčkový.

5) Vidět progress. A teď nemám na mysli jen rostoucí triceps nebo volnější kalhoty. To je samo sebou úžasný, ale psychickej pokrok má úplně stejnou, ne-li větší váhu. Mě prostě baví zpětně sledovat vlastní krůčky a občas se pousmát nad tím, jak se moje myšlení přestavovalo, co ho formovalo a kde je teď. A když tam vidím posun dopředu, dělá to můj den (když zrovna nic jinýho).

Směrodatnost a tak.

13. února 2014 v 21:08 | Ta Obyčejná |  Obyčejné žití Té Obyčejné
Kromě jinejch věci, který mi poslední dobou nejdou, jsem taky neschopná napsat článek. A dostat se na školu. Nebo dokončit rehabilitaci kolene, abych se mohla vrátit na to zpropadený hřiště. Po posledních zprávách mám chuť odeslat se rovnou do hrobu. Konec existence. Absence motivace.

Po všem špatnym, přijde něco dobrýho. Takže mě asi čeká pár šťastnejch chvilek. Určitě. Nejsem depkař. Bezdůvodný sebeutápění se v žalu kvůli hovadinám nevedu. Možná jsem cynik, nevím. Bohužel nemůžu popřít, že se mi z chladnejch parket v mým pokoji, kam jsem se sesunula za zvuků Recovery, vstávalo špatně. Akorát, že po každý takový kremaci vlastní důstojnosti a stability přijdou výčitky. Přece se nemám špatně. Mám to nejdůležitější, co mladej dospělej může mít - fajn rodiče, pár skvělejch kamarádů, "zdraví". Jenže nějak mi chyběj takový ty pěkný věci, který dělaj život hezčí. Třeba to, že víc jak rok neumře ani člověk ani zvíře semnou spjatý. Nebo to, že si nebudu furt připadat jak naprostej debil.

Jenže nemám nárok říct, že život je těžkej. Co na tom, že ne všichni kamarádi jsou takový kamarádi. Co na tom, že jsem zlomek toho, co chci být. Pořád tápu a snažím se přijít na to, jestli nejsem špatnej člověk. Hledám koexistenci s vesmírem. Jen mám obavy, že další crash bude zlomovej. Jednoho dne bude víc smutnejch pousmáni než záchvatů smíchu.

Je zvláštní jak svět funguje. Plyne náhoda za náhodou a já nevím jestli jsem zas takovej fatalista na to, abych to mohla zpochybnit. Možná jsem zmechanizovala. To nic, co se teď děje, ta letargie, se očividně usadila někde ve mně a proměnila city v prázdno. Největší emocí do dneška, která mnou otřásla za poslední měsíce, byla nervozita z tátova politýho noťasu. Dnes to změnila dobrá zpráva. Je úžasný mít úžasný kamarády.

Vlastně fatalista nejsem vůbec. Náhody, vesmír a karma. A volby. To je ono. Směrodatný. Co si myslíte vy? Volíme si sami? Nebo jsme ovlivňováni?
 


Výjimečně o lásce

21. listopadu 2013 v 22:04 | Ta Obyčejná |  Složeno z veršů
Víra v bezbřehosti
přinesené touhou.
Utopie lásky...
jen nebdít.

Živa navzdor zkušenosti,
hřeje zmrzlá.
Utopie oddanosti...
jen nebdít.

Tolerance neživosti
po krachu osudu.
Utopie týhle krásy...
jen nebdít.

Možná je to k nevíře (spíš je to nesrozumitelný), ale fakt je to lásce. A ačkoli mě to samo o sobě rozčiluje, jsou to jedny z nejniternějších pocitů, kterejch jsem momentálně shopná. A tenhle odklon od mý osobnosti, mě rozčiluje asi jetě víc.

Smysl mizí s bytím.

10. listopadu 2013 v 16:12 | Ta Obyčejná |  Složeno z veršů

Nedělní chvilka poezie tu dlouho nebyla. Tohle je trochu jiný než doposud, jiný než všechno. A najde-li se někdo, kdo to přečte, zajímalo by mě, jak to chápe.

Čas vzal, co mohlo bejt.
V nebi začínám znát lidi.
Možná jich je víc,
než těch, co zbyli.

Čas vzal celistvost duší,
kus po kuse je sápe
do posledního drobku.
Šťastnej, kdo ještě tápe.

Vezme-li čas i to, co zbylo,
v pouzdře z kostí bude prázdno.
Poslední kousky masa
se už řežou snadno.

Vezme-li čas i zbytek víry,
praskne srdce.
A smysl mizí
spolu s bi/ytím.

Makes my days IV.

3. listopadu 2013 v 21:26 | Ta Obyčejná |  Makes my days
Bez dalších řečí - další díl je tu :).

1) Nejen od doby, kdy mám řidičák, patří mezi fajn věci třeba projížďka v bezva autě. Víte, když jste dcera mejch rodičů, máte spoustu příležitostí jezdit v novejch, nablejskanejch autech. A nejen v nich. Jela jsem (jako řidič) ve všem možnym od starý maličký jednadvojky, přes nablejskaný fáro za mega a půl a nefalšovanýho americkýho pickupa až po dodávku. Za ten ani ne rok jsem vystřídala víc aut než mnozí za dvacet let. A nespornou výhodou toho všeho je, že mám tu čest potkat se i s autama, který je přímo slast řídit. Jednou to došlo tak daleko, že když jsem sedla po dlouhý době do auta snů (je to prostě to pravý auto pro mě), pohladila jsem volat a broukla: ,,Ahoj lásko!". A svezení v takovejch pěknejch, nableskanejch autíčkách dělá můj den.

2) Novej díl sitcomu. Nejsem si jistá, že je zde nutné něco dodávat. Ne, že bych čekala jak na trní, až vyjde novej himym, nebo se hroutila, protože jsem ještě neviděla nový bbt, ale když už na to přijde, nad novýma storkama Barnyho a Shledona taju.

3) Bridget Jones je neochvějnou jistotou. Have you bad day? Bridget helps.

4) Stejně jako slečna Jonesová, mě velmi lehce a opakovaně rozveseluje Harry Potter! Jediným zklamáním je, že ten dopis stále nepřišel!

5) V neposlední řadě sem patří i takový ty songy, co se daj poslouchat pořád dokola. Jako jeden příklad za všechny volím Counting stars od OneRepublic.

6) Pocit, že konečně něčemu rozumim se mi líbí velice. Já jsem totiž tuplovanej flink, věčně nedávám pozor, úkoly taky nedělám, na testy se neučím. Ale zároveň mám dost bezradnej pocit, když v něčem dlouhodobě plavu. A nemusí to bejt třeba zrovna jenom školní učivo, ale úplně klidně i prachsprostý přihlašování se školního systému, který nám sice vysvětlovali x krát, ale já jsem asi jednou nevnímala. Trošku to souvisí s tim pocitem, když se konečně něco vyřeší z minula.

7) Vyrazit na jídlo někam ven. Oproti minulosti mě v poslední době hrozně baví jíst v restauracích. Dřív mě to moc nerajcovalo, protože dost jídel nejim, ale od tý doby, co jim aspoň pizzu a pár dalších věcí a vůbec s tim jídle tak nějak míc exerimentuju, tak mě to baví o moc víc. Pocit strávenej s kámošema nad dobrym jídlem přebije i to, že narozdíl od domací stravy, zaplakala peněženka.

8) Chytit produktivní náladu. Konečně dodělat všechny resty a netrpět - bezva.

9) Zhubnout.

10) Hodně komentů pod článkem. Že neuhádnete, co naznačuju? :D. Ale vážně - koenmtáře jsou super, zvlášť pak ty inteligetní a něco sdělující.

Kam dál